Jan Fingerland: Konec legrace v Evropě
Teze, že dějiny skončily, byla i u nás po roce 1989 populární. Americký politolog Francis Fukuyama to sice myslel jinak, ale představa, že zmrazíme čas v příjemném okamžiku, byla neodolatelná. A vydržela docela dlouho. Ruský útok na Ukrajinu je zatím nejviditelnějším a nejhlasitějším otřesem této iluze.
U nás se nedávno rozpoutala debata o tom, jak hrozná byla nebo nebyla 90. léta. Nuže, bylo to období, kdy přinejmenším v naší části světa zavládl neobvyklý klid a současně demokracie, svoboda, tolerance a prosperita. Jakási bublina v dramatických dějinách celého kontinentu.
Čtěte také
Bylo to i proto, že Čína a Rusko byly obě slabé, geopoliticky relativně méně významné, a samy dokonce experimentovaly s demokratickým kapitalismem. Ostatně, Fukuyamova teze říkala právě to – ne, že už se nic dít nebude, ale že proti liberálnímu náhledu na svět už nevystoupí žádný jiný univerzální recept na řešení politických problémů.
Alternativní alternativy
Jenže vyzyvatelé liberální demokracie se přece jen začali objevovat a pomalu narůstat. Třeba v podobě nových typů radikálního islamismu, který se dokonce načas domohl vlastního „státu“. I v naší části světa slavila a slaví úspěch neliberální demokracie, o které její protagonisté tvrdí, že je lepší odpovědí na problémy daných společností, přinejmenším po dobu, po kterou se oni sami udrží u moci.
Čtěte také
Objevily se i jiné alternativy, různá hnutí, která zdůrazňují identitu, ať už tu, či onu, a nadřazují ji svobodě a demokracii. K tomuto proudu patří i návrat nacionalismu, který měla evropská integrace podle některých očekávání definitivně ukončit.
Sebevědomím západních liberálních společností otřásly i další události, globální finanční krize, uprchlická krize, rozklad zdánlivě pevných politických a společenských institucí, a to pak završila pandemie a vše, co s sebou přinesla.
Zpátky do historie
Totiž vlastně nezavršila, místo této tečky přišel ruský vykřičník. Evropa nevzala vážně signály, jako byly útoky na Gruzii a Ukrajinu, a tvářila se jako stádo antilop, které se uklidnily, jakmile lvice jednu z nich ulovila a ustala s lovem. Šelmy ale potřebují jíst pravidelně a po malých invazích přišla ta současná.
Iluze, že v roce 1989 nastal ráj, který bude trvat několik set let, nebyla nic specificky českého. Nejtypičtějším zástupcem tohoto smýšlení je spíše Německo, které si hýčkalo představu, že se lze s každým domluvit, a hlavně že lze s každým obchodovat a o nic dalšího se nestarat. Kdo vyrábí, ten nezlobí.
Tak s tím je konec, Rusko nyní už zcela otevřeně dalo najevo, že se zastaví až tam, kde bude chtít samo, anebo tam, kde ho zastaví někdo jiný. Nejenže takříkajíc za bílého dne a kanonády lží napadlo sousední zemi, ale dokonce jakoby nic naznačilo, že je připraveno použít jaderné zbraně.
Část Evropy se tváří, že konec ještě nenastal, ale to je projevem magického myšlení, které věří, že když se na ducha nebudeme dívat, on zmizí. Nezmizí. Budeme muset vydávat mnohem více peněz na zbrojení a méně na pěkné věci. Země jako Švédsko dokonce obnovily brannou povinnost.
Budeme muset více utrácet za energie, ať už je budeme kupovat z Ruska, a o to dráž, budeme-li hledat alternativy jinde. A smutné je, že ani to není zárukou, že se jednoho dne neprobudíme jako něčí vazalové. Ano, jsme oběma nohama zpátky v dějinách.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Mohlo by vás zajímat
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
