Jan Fingerland: Janusovský prezident Rúhání

Do klání o prezidentský post se původně přihlásily stovky lidí, od profesionálních politiků až po řadu bláznů. Aparát íránského státu jejich řady značně prosel, a odstranil nejen blázny, ale i řadu mužů, kteří byli považování za umírněnce a reformátory. Mezi těmi, kdo na listině zůstali, působil Rúhání jako jeden z nejvíce přijatelných kandidátů. Tento usměvavý a kultivovaný šedesátník má za sebou studia ve Velké Británii a v minulosti působil ve službách jiných relativně umírněných politiků, jako byl prezident Rafsandžání. Když před deseti lety vedl jednání ohledně íránského jaderného programu, souhlasil s pozastavením obohacování uranu a s mezinárodními inspekcemi íránských jaderných zařízení. Tehdy čerstvě zvolený prezident Mahmúd Ahmadínežád pak zahájil mnohem více konfrontační politiku a Rúhání raději odstoupil. Teď se situace obrátila a prezidentem je Rúhání.

Naděje vzbudil kandidát a nyní už i prezident Rúhání i na domácí půdě. V inauguračním projevu hovořil o podpoře ženských práv žen a slíbil omezit vměšování vlády do života lidí. To jsou témata, na která slyší mnozí z těch, kdo v roce 2009 podporovali Zelenou revoluci. Její tehdejší vůdce, prezidentské kandidáty Karrúbího a Músávího, íránské úřady stále ještě vězní a právě Rúhání slíbil se zasadit o jejich propuštění. Právě osud těchto dvou mužů bude důležitým testem Rúháního úspěšnosti, ale samozřejmě jde hlavně o symbolický význam této věci. Írán kvůli amatérskému řízení státu v Ahmadínežádově době i vlivem stále tvrdších západních sankcí čelí velkým hospodářským problémům. Lidi trápí rostoucí ceny základních potřeb i vysoká nezaměstnanost.

Rúhání tedy potřebuje rychle zlepšit mezinárodní postavení své země, aby dosáhl zmírnění ekonomického strádání svých voličů. Z hlediska světové veřejnosti, nebo přinejmenším západu, tedy vystupuje do popředí otázka, o co a proč vlastně Rúhání bude usilovat. Nový prezident systematicky vytváří dojem, že po Ahmadínežádově éře bude následovat uvolnění v západovýchodních vztazích. Rúhání je prý připraven zahájit se západem, v první řadě Amerikou, dialog, ale musí jít podle něj o rozhovor rovného s rovným, naplněný respektem a bez vyhrožování. Řada je tedy prý na západu, zda se jazyka sankcí a konfrontace vzdá.

Otázkou za miliardu dolarů pro americké politiky a diplomaty je, zda Rúhání chce opravdu protrhnout letitý blok vzájemných vztahů, způsobený snad jen nedorozuměním ohledně íránských záměrů, a nebo zda chce Rúhání - podobně jako jeho předchůdce - jen méně bombasticky, oddalovat řešení, získat čas pro jaderný program a zároveň mezi tím získat ústupky ve věci hospodářských sankcí. Prezident Obama měl přinejmenším v prvním volebním období snahu začít s Íránem znovu. V Kongresu je velmi silný opačný názor, který Íránu nedůvěřuje – Sněmovna reprezentantů jen pár dní před Rúháního inaugurací schválila další sadu sankcí, které dále poškodí íránský ropný export.

Ať jsou tedy Rúháního názory jakékoli, momentálně má prvořadý zájem na tom rychle změnit postoj západu a dá se odhadnout, že v téhle záležitosti bude mít podporu i nejvyššího duchovního vůdce Chámenejího. Tento muž, který se v poslední době rozkmotřil s příliš ambiciózním Ahmadínežádem, možná Rúháního, který je také duchovní a je též veteránem islámské revoluce, považuje za osobu sobě bližší než byl jeho předchůdce. A hlavně, je to Chámenejí, nikoli prezident, ať je jím kdokoli, kdo opravdu rozhodne, zda Írán bude nebo nebude mít nukleární program. Více než Rúháního slova by měl západ sledovat Chámenejího rozhodnutí.