Jan Fingerland: Jak daleko mají čeští konzervativci následovat Orbána do močálu?
Čeští politici nás nikdy nenechají myšlenkově zakrnět. Přicházejí s podněty k zamyšlení nad základními pojmy, naposledy to byl komunismus a konzervatismus. V obou případech šlo o starší výroky, které před pár dny znovu vyplavaly na hladinu zrádného internetu. Nejdříve se debatovalo o hrdém přihlášení se Pirátky Jany Michailidu ke komunismu. I když se později ukázalo, že vlastně komunistkou není a sama nedokáže obhájit, proč tento matoucí a kontroverzní pojem použila.
Zhruba ve stejné době jsem na Facebooku narazil na ještě starší vyjádření Alexandra Vondry (ODS), v němž označuje Jarosłava Kaczyńského a Viktora Orbána za „normální konzervativce“, brání je proti údajnému peskování a dodává, že jako konzervativec se cítí povinen je bránit, i když jeho konzervatismus je prý jiný.
Čtěte také
Vondrův citát byl vytržen z kontextu a zasazen do kontextu nového. To je manipulativní a nesprávné, ale část jeho kontroverznosti trvá.
Autoři obou výroků, jakkoli pocházejí z opačných konců politického spektra, zastupují jinou generaci a představují úplně rozdílné politické váhy, mají cosi společného. Svými výroky zavlekli nejen sebe, ale i své vlastní hnutí do zbytečné veřejné kontroverze, která může jejich věci dost uškodit.
Konzervativní kladivo
Zatímco komunismus v jakékoli podobě je v Evropě asi mrtev, konzervatismus je na vzestupu. Zbývá ale otázka, jaký konzervatismus. A také to, jaké závazky má například český konzervativní politik vůči kolegům, kteří se třeba v Polsku a Maďarsku také hlásí k tomuto směru.
Čtěte také
Potíž s konzervatismem je, že je těžké ho jasně definovat, protože nevznikl jako explicitní doktrína a během posledních dvou staletí konzervativci hájili velmi odlišné cíle, a ke klíčovým otázkám, jako je tržní hospodářství nebo demokracie, se stavěli často zcela protichůdně.
Zápal boje ale žádá jasné slovo, a tak existuje poptávka po explicitním konzervativním programu, což vlastně není moc konzervativní v jemnějším slova smyslu. Seznam článků víry se ustálil na několika prvcích.
V naší části světa je to spíše proamerický než proruský postoj, i když existují výjimky. Je jasně protržní a přeje soutěži. Roli hraje i víra ve fosilní paliva nebo právo nosit zbraň.
Tento angažovaný konzervatismus je skeptický vůči Evropské unii, vůči pokusům o její federalizaci nebo jejím pokusům regulovat politiku v jednotlivých státech – třeba právě v Maďarsku. Vymezuje se negativně vůči určitým ekologickým tlakům nebo progresivistické politice v otázkách rasových nebo sexuálních menšin – konzervativní aktivismus je vlastně reakcí na progresivní aktivismus.
Čtěte také
S těmito názory lze souhlasit, nebo také nesouhlasit dokonce i z konzervativního hlediska. Je tu ale konzervativní výhrada, která leží o úroveň výš. Při pohledu na dějiny konzervativního myšlení lze identifikovat několik metaprincipů.
Třeba odpor k centralizaci a uniformitě. A naopak sympatie pro pestrost a autonomii různých částí společnosti.
Jednoznačnou preferenci právního státu a nezávislého soudnictví. Sklon k umírněnosti a pozvolnosti. Nedůvěra ve „vůli lidu“, jíž se ohánějí demagogové, a opatrnost v otázkách nacionalismu, tomto posledním útočišti lidí, kteří to s lidmi nemusí nutně myslet zas tak dobře.
Jaká bude cena
Jarosław Kaczyński nebo Viktor Orbán jsou politici nám blízkých zemí, kteří používají konzervativní, tradicionalistický nebo náboženský slovník, jsou to tedy v nějakém smyslu konzervativci. Část z toho, co prosazují, může být správné, nebo dokonce „konzervativní“.
Jenže současně jsou to vůdcové, kteří provozují politiku vlastně antikonzervativní, v jádru radikální.
Čtěte také
Během let, kdy jsou u moci, systematicky likvidují autonomii nezávislých institucí od soudů přes univerzity až po média včetně těch soukromých. Omezují politickou pluralitu a zaštiťují se přitom zájmy většiny, nebo dokonce národa, neváhají vypouštět příslovečného nacionalistického džina z lahve.
Ve svých vlastních zemích zavlekli věc konzervatismu na scestí – a jak se zdá, i zahraniční konzervativci uvěřili, že tuto v podstatě radikální, antikonzervativní politiku mají hájit a zaštítit svým jménem – svým vlastním i značkou konzervatismu.
Jestli z pocitu skutečné ideové sounáležitosti, nebo z přesvědčení, že je to důležité pro budování koalic v Evropské unii a zatlačování progresivismu, nevím, asi jak kdo. Ovšem tato neochota říci, že v Polsku a Maďarsku se děje něco špatně, přijde konzervativce i konzervatismus draho.
Někoho může napadnout i zcela pragmatická otázka, jestli současná polská nebo maďarská vláda pociťuje nějakou loajalitu vůči těm, kdo se staví na její podporu, a jestli se to projevuje v konkrétních činech.
Je tu ještě jedna otázka, totiž jestli případy Jany Michailidu a Alexandra Vondry mají něco společného. Možná lehkovážnost, se kterou se u nás ještě pořád zachází s pojmy. Možná je to neusazeností všeho i po třiceti letech svobody, na což je nejlepším lékem konzervatismus, ovšem trochu jiný než ten Orbánův.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
