Jan Fingerland: Izraelci mají silný pocit déjà vu

Předvolební plakát s Benjaminem Netanjahuem
Předvolební plakát s Benjaminem Netanjahuem

V Izraeli vrcholí předvolební kampaň a miliony voličů mají silně povědomý pocit. Není to zdání, zatím poslední volby se konaly letos v dubnu.

Izrael zažil už řadu předčasných voleb, ale ještě nikdy nešli voliči k urnám dvakrát během jednoho roku. Rozpředla se proto debata, zda jde o nahodilý jev, anebo příznak hlubšího problému tamní politiky.

Na jednu stranu se skutečně jedná o unikátní situaci. Na jaře se premiéru Netanjahuovi skoro podařilo vládu sestavit, ale pak si dosavadní koaliční partner, předseda strany Izrael náš domov Avigdor Lieberman postavil hlavu, trval na podmínkách nepřijatelných pro náboženské strany, nutné pro národně-pravicovou koalici, a Netanjahu se rozhodl vypsat nové volby.

Krize bez konce

Jeden Lieberman sice krizi nedělá, ale izraelská politika skutečně má strukturální problémy. Pro Netanjahua bylo například obtížné sestavit vládu, protože řada ostatních stran odmítala vstoupit do vlády s trestně stíhaným premiérem. Současně se tento premiér odmítal vzdát role u kormidla, s tím, že – jak by řekl klasik – nikdy neodstoupí, nikdy!

Izraelská politika ale také trpí rozdrobeností politické scény, slabostí opozice, zejména levicové, složitostem při zapojení arabských stran, anebo právě Netanjahuovým nejvyšším cílem, snahou zabránit vyšetřování svých nejméně čtyř korupčních kauz. I když většina Izraelců nepochybuje o tom, že na obviněních něco je, zatím se je ale nepodařilo dostat před soud, natož prosadit představu, že takto zatížený premiér měl odejít ze scény.

Jsou tu i jiné problémy. Například bídný stav jiných pravicových stran, než je Likud, některé se stačily mezi dvěma volbami rozpadnout. V neradostném stavu je i hlavní levicová síla, sociálně demokratická Strana práce, dříve dominantní, se nyní pohybuje jen pár procent nad hranicí zvolitelnosti. Od staronového předsedy už se dávno nečeká vítězství, stačí, když se dostane do parlamentu.

Trest pro hodné

Izraelští politologové si všimli, že nejhůře jsou na tom u veřejnosti strany s největší vnitřní demokracií a nejtransparentnějšími vnitřními procesy, jako je právě Strana práce, nebo některé menší pravicové formace. Voliči tedy nejsou schopni rozlišit otevřenost od slabosti.

Také v Izraeli se hovoří o krizi politiky, protože skoro všechny strany se v socioekonomických otázkách sjednotily na podobných odpovědích, a totéž platí i v otázkách bezpečnostních, kde jakoby nebylo co dělat, jen udržovat dosavadní stav. Opozice tedy vlastně nenabízí nic zásadně jiného než vláda. Voliči, kteří chtějí tuto ohradu prorazit a hledat divočejší alternativy, končí u stran, které jsou někdy příliš divoké.

To vede k fenoménu známému i z Evropy, totiž nárůstu populismu. Některé populistické postupy uplatňuje i Netanjahu, typičtější by ale byly méně významné síly na pravici. K těm patří i útoky na média nebo údajné zrádné elity a jejich spiknutí proti lidu. To známe i od nás, v případě Izraele mají ale svá regionální specifika.

Netanjahu řídí show

V posledních dnech se nejvíce mluvilo o dvou tématech. Zaprvé návrhu na umístění kamer do volebních místností v arabských okrscích, kde mělo docházet k podvodům, ovšem s rizikem, že to odradí voliče. A za druhé Netanjahuově prohlášení, že má informace o dosud tajném jaderném zařízení v Íránu – což ale někteří opoziční politici odmítli jako pokus získat hlasy znepokojených voličů pomocí nefér metod.

Jan Fingerland

Obě tyto kauzy mají společného jmenovatele – točily se kolem premiéra Netanjahua, sice okoukaného, ale očividně i nadále schopného poutat největší pozornost. Nikdo nepochybuje o tom, že za týden jeho Likud opět dostane nejvíc hlasů. A pak tu opět bude povědomá otázka, zda sestaví vládu, a pokud ne, zda odstoupí, aby uvolnil místo kolegovi, který nebude mít na krku policejní vyšetřování, nebo dokonce soud – jaksi pro dobro vlastní země.  

Autor je komentátor Českého rozhlasu