Jan Fingerland: Hodní, zlí a oškliví v britských volbách

Především se v poslední době proměnily obě hlavní politické strany. Konzervativci i labouristé se posouvají od středu k okrajům spektra. Ti první k pravému, ti druzí k levému. Vidět je to na rozdílu mezi konzervativci Davidem Cameronem a Borisem Johnsonem, případně labouristy Tonym Blairem a Jeremym Corbynem.

Kdo jsme a nejsme

Čtěte také

Ondřej Houska: Brexitu už nestojí nic v cestě

V obou případech strany věnují čím dál větší pozornost otázkám identity. Konzervativci, zejména ti, kteří se seskupili kolem Borise Johnsona, založili svou politiku na otázce suverenity a brexitu. Labouristé, zejména hnutí Momentum, které vyneslo nahoru Jeremyho Corbyna, se velmi zajímá o otázky etnické a náboženské příslušnosti a genderu, témata třídní a sociální ustoupila do pozadí.

Konzervativní strana ve volbách posílila, její těžiště se přesunulo z jižní Anglie na sever a z měst více na venkov. Už to není metropolitní strana ekonomických liberálů, latinsky hovořících absolventů dobrých škol s doutníkem v ústech. Johnsonovi se podařilo získat řadu dělnických hlasů, dokonce labouristům vyrval nízkopříjmové obvody, které této levicové straně „patřily“ po generace.

Labouristé se se totiž nepřestali vzdalovat své původní identitě dělnické strany. Nejpozději od začátku století se stále více stávali stranou městských progresivců, kterým byly zájmy dělnických obvodů více a více ukradené. Zajímaly je zmíněné otázky etnicity a genderu. Jeden vnitrostranický kritik například poukázal na to, že ve stranických dokumentech jsou desítky zmínek o rasových, etnických a sexuálních menšinách, ale jen jediná zmínka o „třídě“.

Přitom dnes jsou bílí muži z nízkopříjmových oblastí nejvíce ohroženi alkoholismem i sebevražedností. A děti z těchto rodin mají ve školách horší výsledky než žáci z jakékoli z národnostních menšin. Právě tyto lidi labouristé ztratili a konzervativci získali.

Čtěte také

Začíná boj o budoucnost Spojeného království. Jsou obavy z jeho rozpadu, říká novinář Furlong

Z toryů, kteří si zakládali na vyrovnaných rozpočtech, rozumném hospodaření a nedůvěře ke schopnosti státu zajišťovat věci lépe než soukromá sféra, se pod Johnsonem stala strana, která v kampani slibovala zvýšit výdaje. A to i za cenu zadlužení. Jak se ukázalo, mělo to svou volební racionalitu – jejich voliče z nižších vrstev potěšilo, že i konzervativní vláda bude masivně investovat do veřejných služeb, od školství po zdravotnictví. Klíčem k úspěchu se tedy ukázalo, podobně jako za Thatcherové a Blaira, vyhoupnout se z jádra tradičních voličů a získat co nejvíc těch nejistých.

Bílé límce, modré límce

Totéž platí i o ostatních otázkách. Voliče s „modrými límci“ nelákají trendy, které do Labour Party vnesli krajně levicoví příslušníci z řad stranických aktivistů, lidé z prostředí „bílých límců“. Tradiční labouristický volič je v řadě společenských a kulturních otázek konzervativní, důvěřuje rétorice práva a pořádku, školám, které neexperimentují s novými přístupy, a nechce dále podporovat imigraci – a je tedy pro brexit, který jednoznačněji nabízeli konzervativci, zatímco labouristé pořád seděli na plotě.

Pro labouristy, kteří se stali stranou městských progresivců, státních zaměstnanců a etnických menšin, nastala doba velkého zpytování. Kdyby totiž v Británii nebyl jednokolový většinový systém, liberální demokraté by je pravděpodobně rozdrtili. Takto se paradoxně zmíněná vůdkyně Liberálně demokratické strany ani nedostala do parlamentu.

Jan Fingerland|foto: Khalil Baalbaki

Je příznačné, že její stranu vytlačila představitelka Skotské národní strany, která opět posílila. Další „identitářští“ poslanci ve Westminsteru zasednou za severoirské unionisty, Sinn Féin nebo Velšany. Takže ano, Jo Swinsonová měla pravdu, nacionalismus a populismus v Británii posílily. Naopak tato politička přišla o křeslo v parlamentu a už také učebnicově rezignovala i na vedení strany – na rozdíl třeba od Jeremyho Corbyna. Zdá se, že zásadovost není primární politickou ctností už ani na ostrovech. A voliči ji ani neodměňují.

Autor je komentátor Českého rozhlasu