Jan Fingerland: Faraonizace Egypta ve jménu demokracie
V roce 2014 byl Abdal Fattáh Sísí zvolen prezidentem 92 procenty voličů a vloni dokonce 97 procenty. Teď se pro prodloužení jeho mandátu v referendu vyjádřilo méně než 89 procent.
Nikdo tedy nemůže tvrdit, že by se na egyptské politické scéně nic nehýbalo. Ale žerty stranou. Lidé se v referendu vyjádřili pro prodloužení jeho současného funkčního období a otevírají mu cestu k další kandidatuře až do roku 2030. Silně to připomíná volební referenda z dob prezidenta Mubáraka, všem je jasné, že hlasování nemohlo dopadnout jinak, když už ho stát uspořádal.
Nyní čtyřiašedesátiletý Sísí se dostal k moci poté, co s podporou podstatné části veřejnosti ještě v úloze egyptského generála roku 2013 sesadil svého předchůdce, islamistického prezidenta Mursího. Ten naopak bude ještě roku 2030 asi sedět ve vězení.
Stabilita versus svoboda
Původní návrh zněl na prodloužení Sísího potenciálního prezidentství až do roku 2034, ale pak byl snížen o čtyři roky. Není to ovšem nutně otázka věku, kdyby nedošlo k revoluci roku 2011, prezident Husní Mubárak, brzy jednadevadesátiletý, by možná ještě pořád stál v čele země.
Jan Fingerland: Konec Arabského jara v Egyptě
O tom, kdo vyhrál egyptské prezidentské volby, panují neshody. Někdo tvrdí, že prezident Sísí. Podle jiných vyhrála společenská stabilita Egypta. Jejich oponenti soudí, že prohrála egyptská demokracie. A vyskytl se názor, že prohrál i sám vítěz voleb, Abdal Fattáh Sísí.
Voliči schválili i další změny ústavy, které posilují prezidenta, ten bude moci vybírat soudce a třetinu nového senátu. Referendum ukazuje, že zvláštní druh režimu, který kombinuje silnou moc armády, byrokracie a části podnikatelských rodin, hodlá setrvat u moci. Sísí je jen jeho viditelnou hlavou, není to osobní diktatura muže, který by provedl převrat jen ve svůj prospěch, ale spíše jménem určité egyptské vrstvy. Vyměnit ho za jiného muže by bylo neefektivní, ale ne nemožné.
Není pochyb, že současný represivní režim část Egypťanů podporuje, což souvisí se strachem z potenciálně odlišných scénářů, třeba chaos z dob vlády Muslimského bratrstva, které pak Sísí a jeho armáda odstavili od moci, a nebo rozvrat, jaký zaznamenala Sýrie. V takovém případě je v očích mnoha lidí stabilita důležitější než demokracie, svoboda nebo právní stát.
Potíž je, že zmíněný egyptský mocenský systém se vyčerpal už před deseti lety, když lidé svrhli Husního Mubáraka. Sísího režim je v represích často účinnější, ale zřejmě nepovede k vyřešení těch problémů, které lidi v roce 2011 vehnaly do ulic – nedostatku svobody, prosperity, pracovních míst, důstojnosti a životní perspektivy. Dříve nebo později se tedy nespokojená veřejnost znovu přihlásí ke slovu.
Něco se děje
Egyptským nevoličům hrozí vysoké pokuty za neúčast v prezidentských volbách
Egyptský prezident Abdal Fattáh Sísí téměř jistě zvítězil ve volbách a obhájil svůj mandát v čele země. Britská stanice BBC s odvoláním na egyptská státní média uvádí, že dosavadní vládce podle předběžných výsledků obdržel přes 90 % hlasů. O samotném průběhu prezidentských voleb v zemi na Nilu se šířeji rozepisuje německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung. Uvádí, že státní egyptská média informovala o místních prezidentských volbách, které se konaly od pondělí do středy, jakoby se jednalo o nějakou slavnost. Návštěvy ve volebních místnostech však nabízely jiný pohled. Lidem, kteří se hlasování nezúčastnili, navíc hrozí pokuty.
Historickou ironií se tyto věci odehrávají v době, kdy se po desítkách let daly do pohybu změny ve třech jiných severoafrických arabských státech. V Súdánu byl sesazen prezident Omar Bašír, v Alžírsku demonstranti přiměli k odstoupení Abdelazíze Butefliku a v Maroku vyšly do ulic tisíce lidí, kteří požadují propuštění spoluobčanů odsouzených k mnohaletým trestům za veřejný protest proti korupci a nezaměstnanosti.
Jde vesměs o státy, v nichž se z různých důvodů neodehrála první fáze arabského jara – marocké království má přece jen podporu veřejnosti, Alžírsko dlouho žilo ve stínu krvavé občanské války 90. let a Súdán měl dlouho dost ropy na pacifikaci společnosti a byl zaměstnán válkou v Dárfúru a s křesťanskými separatisty.
Tyto překážky přestávají pomalu platit. Alžírsko, Maroko i Súdán se daly do pohybu, a mají před sebou různé cesty, třeba společenský rozvrat jako v Sýrii nebo Libyi. Nebo pokus o demokratizaci jako v Tunisku. A nebo nenápadnou postupnou obnovu autokracie, která v těchto dnech vrcholí v Egyptě.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
