Jan Fingerland: Emír zemřel, ať žije emír

Čtyřmilionový Kuvajt je vlastně laboratoří hned několika procesů. Toho, jak se ropný stát vyrovnává s budoucností po ropě, jak se blízkovýchodní stát vyrovnává s otázkou demokracie, a jak se malý stát vyrovnává s existencí velkých sousedů a velmi nestabilní situace v široké oblasti v okolí.

Čtěte také

Operace Pouštní bouře byla první válkou v „přímém přenosu“

Na první pohled se neodehrálo nic zásadně výjimečného. Zemřel šestaosmdesátiletý emír Navaf Ahmad Džábir Sabah a nahradil ho jeho třiaosmdesátiletý nevlastní bratr Mišál Ahmad Džábir Sabah. Ten navíc byl stejně několik let nejen korunním princem, ale také de facto vládcem místo nemocného sourozence.

Kuvajtský politický systém je založen na tom, že vládcové jsou blízcí příbuzní, potomci Mubáraka Kábira Sabaha, zakladatele novodobého státu před více než sto lety, a ti vybírají premiéra rovněž z řad rodiny Sabahů. Nový emír se ujal vlády bez odporu okolí a Kuvajt změnu možná příliš nepozná.

Nejistota na obzoru

Čtěte také

Na Blízkém východě se propalestinské protesty mohou přetavit v ohrožení samotných autoritářských vůdců

Jenže pod touto slupkou stability se nachází více zdrojů nestability. Jedním je skutečnost, že nový emír je již třetím vládcem za poslední tři roky. Kuvajt zatím nesignalizuje, že by stál o přechod moci do rukou mladší generace, jak se to formálně nebo alespoň de facto stalo v Saúdské Arábii nebo Kataru.

Kuvajtští Sabahové tím dávají najevo, že usilují o stabilitu a kontinuitu, evoluci spíš než zásadní reformy, jak je provádí třeba korunní princ Mohamed v Saúdské Arábii. Hodně pozornosti se bude věnovat tomu, koho nový emír bude jmenovat jako svého nástupce, má na to celý rok.

Kuvajt ovšem, stejně jako jiné země oblasti, prošel dekádou nestability v období Arabského jara, kdy do ulic vyšli lidé nespokojení s politickými poměry nebo korupcí, tím spíše, že v Kuvajtu nejsou politické strany, a i legální opoziční tlak v parlamentu tak vykonávají spíše nezávislí populisté. Ve prospěch ropných monarchií hraje skutečnost, že mají peníze, kterými mohou společnost alespoň dočasně pacifikovat.

Čtěte také

Jan Fingerland: Jíst hummus v Tel Avivu a pak v Dubaji

Kuvajt ovšem rovněž musí myslet na období, kdy už o ropu nebude takový zájem, což může být relativně brzy, tedy v následující generaci. Za tímto účelem byl už před lety zřízen zvláštní fond, v němž je dnes před 700 miliard dolarů.

Zdrojem nestability je také paradoxně relativní svoboda, přinejmenším v kontextu Arabského poloostrova. Kuvajt má parlament, který je volen, i když volit mohou jen občané, kterých je mezi čtyřmi miliony obyvatel menšina, ostatní jsou cizinci. Kuvajt má „nejpříjemnější“, ale krátkodobě také nejvíce vratký politický systém mezi ropnými monarchiemi.

Úskalí nesvobody

Všechny tyto tlaky se soustředí do sporu o využití peněz ze zmíněného fondu. Vláda na ně nesmí sáhnout bez souhlasu parlamentu, ale ten to odmítá před tím, než vláda bude souhlasit s reformou státních výdajů – asi 80 procent z velkého rozpočtu jde na vysoké platy přerostlé byrokracie, nebo nejrůznější subvence.

Čtěte také

Jan Fingerland: Arabské jaro se vrací. Možná

Zablokované vztahy mezi státem a parlamentem vedly k paradoxní situaci, kdy bohatý Kuvajt měl po celá léta deficitní rozpočet a nemohl si půjčovat, což ho navíc činili velmi zranitelným v situacích, jako byla koronavirová epidemie.

Nový emír bude mít za úkol nějak se dohodnout, ale také najít nějaké nové způsoby, jak nevystavovat svou zemi tlakům vyplývajícím z relativní demokratičnosti tamního systému. Jeho kolegové se od experimentů s demokracií západního typu odklonili, pokud s nimi vůbec začali, a pro inspiraci jdou spíše do Číny, tedy budují „modernizační autokracie“.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Jinak je ale Kuvajt nadále plánovitě zdrojem stability v oblasti, zprostředkoval mezi Saúdskou Arábií a Katarem během jejich sporu, nadále se orientuje na Rijád, ale při zachování své zahraničněpolitické autonomie, a počítá s Američany jako garanty své bezpečnosti. Jedna novinka je ale na obzoru, a to posilování vztahů s Čínou, hladovou po ropě i po vlivu v oblasti Perského zálivu. I tady lze čekat evoluci, spíše než revoluci, jak je v Kuvajtu zvykem.

Autor je komentátor Českého rozhlasu