Jan Fingerland: Arabské jaro se vrací. Možná
Kdo sledoval události začátku roku 2011, musí mít silný pocit, že něco takového už viděl. Na náměstích syrských měst se scházejí lidé, mávají vlajkami a volají cosi o svobodě, důstojnosti a konci režimu. Jsme znovu tam, kde jsme byli před dvanácti lety?
Arabské jaro začalo v Tunisku a pokračovalo v Egyptě, v obou případech se k moci vrátily režimy podobné těm předrevolučním. V Sýrii se diktátorovi Bašáru Asadovi podařilo občanskou vzpouru ustát, stejně jako občanskou válku, která se následně rozhořela.
Starý režim, staré problémy
Na většině syrského území už opět vládne původní režim, vrátila se tajná policie, ale také staré problémy, totiž omezená schopnost státu uživit vlastní lidi. Jenže teď jako bychom byli zpátky na začátku revoluce. Na několika místech se scházejí lidé a žádají svobodu i chleba.
Čtěte také
Je to logické, protože Sýrii se nepodařilo obnovit hospodářství. Země je zničená, řada kvalifikovaných lidí navždy odešla, do rozvoje nikdo neinvestuje. Vláda nemá peníze, Západu se do toho nechce a Rusko i Írán, Asadovi spojenci, mají vlastní problémy.
Kolem 90 procent Syřanů žije pod hranicí chudoby, asi 70 procent lidí je závislých na humanitární pomoci. Země trpí hyperinflací, platy v přepočtu odpovídají třeba 20 dolarům měsíčně. Obyvatelé jsou navíc v některých oblastech vystaveni násilí ze strany různých vyděračských skupin, jimž stát přepustil místo.
Rozbuškou nespokojenosti bylo srpnové odbourání dotací na palivo a topný olej, protože stát neměl prostředky na další subvencování této potřeby. Lidé začali vycházet do ulic se směsí politických i ekonomických požadavků, včetně hesel známých z roku 2011.
Přesun těžiště
Ohniskem nespokojenosti je jih země, ale další shromáždění se objevila i v Damašku a jeho okolí, případně i městech na pobřeží, jako je Tartús nebo Aleppo. To, co je na nynější fázi vzpoury pozoruhodné, je skutečnost, že největší nespokojenost se objevuje v oblastech osídlených menšinami.
Čtěte také
Původní revoluci rozpoutali většinoví sunnitští Arabové a Bašár Asad se stylizoval do role ochránce menšin proti sunnitským fundamentalistům. Tentokrát ale protestovali lidé v oblasti s vysokým zastoupením alávitské větve islámu, k níž se hlásí i Asad a jeho rodina; dále beduíni a zejména drúzové na jihu země.
Drúzká komunita zůstala během bojů minulého desetiletí stranou, nepodpořila masivně revoluci ani režim a snažila si udržet autonomii. Nyní jsou to drúzové, kdo je nejaktivnější, a navíc je podpořili jejich vlastní náboženští vůdcové, to je také odlišnost od arabského jara.
Zatím počty protestujících nejsou velmi vysoké a ani režim nezasahuje příliš tvrdě. Není nic známo o nějakém plánu, osobnosti nebo organizaci, která by protesty zastřešovala, a je možné, že revolta zase vyhasne.
Upozorňuje ale na fakt, že Sýrie své problémy nevyřešila, a to ani v období, kdy se Asadovi začalo dařit pomalu získávat důvěru ostatních arabských zemí, které jinak nevraživě hleděly na jeho spojenectví s Ruskem a Íránem.
Americký specialista na Sýrii Joshua Landis upozorňuje na ještě jeden paradox: mnozí protestují proti vládě, ale současně vlastně volají po její pomoci – větších mzdách od státu, stabilnější měně, lepších školách, spolehlivějších dodávkách elektřiny nebo jiných službách. Možná je to tentokrát trochu jiná revoluce.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
