Jan Fingerland: Palestinci dostali tašku na střechu budoucího státu
Valné shromáždění OSN přijalo před pár dny rezoluci vyzývající k uznání palestinské státnosti. Palestinci a jejich příznivci tuto deklaraci vítají, ale politická hodnota tohoto kroku je sporná.
O tom, jestli nějaký stát existuje, rozhoduje řada faktorů. Pokud jde o plnohodnotné členství v OSN, pak je věc v rukou Rady bezpečnosti. Ta o přijetí Palestiny za 194. člena OSN hlasovala nedávno, většina byla pro, Spojené státy rozhodnutí vetovaly. Ne kvůli nesouhlasu s ustavením palestinského státu, ale proto, že by podle nich měl být ustaven na základě dvojstranné dohody s Izraelem.
Čtěte také
Valné shromáždění mohlo nanejvýš posílit postavení Palestiny podobně, jak to udělalo v roce 2012, kdy podobným poměrem jako dnes udělilo Palestině mimořádný status. Tehdy i nyní to znamená, že představitelé Palestiny, tedy Palestinské autonomie na Západním břehu, získali přístup do určitých institucí, včetně Mezinárodního trestního tribunálu, a také jistě šlo o nějaké symbolické vyjádření solidarity s Palestinci, kteří v izraelsko-palestinském konfliktu tahají za kratší provaz.
Legálně vzato
Česká republika ve Valném shromáždění i tentokrát hlasovala proti. Přitom v jistém smyslu jsme Palestinu jako „stát“ uznali již v roce 1988, krátce poté, co Organizace pro osvobození Palestiny vyhlásila svou samostatnost.
Stálé zastoupení měla OOP v Praze už od roku 1981, a v roce 1983 získalo diplomatický status. Česká republika ovšem nadále udržuje v Ramalláhu jen styčný úřad, jako signál, že Praha prozatím Palestinu za plnohodnotný stát nepovažuje, a podobně jako Američané očekává, že nezávislá Palestina bude ustavena přímým diplomatickým jednáním s Izraelci.
Čtěte také
V debatě o palestinské státnosti se obvykle smísí několik věcí dohromady. Jednou rovinou je fakt uznání ze strany instituce, jako je OSN. To se nepodařilo zcela, ale po krůčcích se Palestinci k tomuto bodu přibližují, nepochybně více než jiné národy usilující o samostatnost, ať jsou to Katalánci nebo Kurdové. Jde o součást palestinského úsilí o vytvoření maximálního zdání nezávislosti, i pomocí takových kroků jako je vysílání vlastních sportovních týmů nebo používání vlastní internetové domény.
Současně vždy dochází k rozporu mezi tím, co státy deklarují na půdě OSN, a co jsou ochotny udělat v bilaterální rovině. Pro uznání palestinské státnosti nyní hlasovalo 143 zemí ze 193 členů OSN, ale jen jedenáct je ochotno přijímat držitele pasů vydaných Palestinskou autonomií bez víza, dalších dvaadvacet víza uděluje při vstupu, a zbytek pas neuznává nebo žádá vízum, jehož udělení může být krajně nejisté.
Bez dveří, ale pod střechou
Druhým velkým aspektem věci je, že stát může existovat de iure, ale také de facto. Současná Palestina jako politická jednotka existuje, má svou vládu, policii nebo zahraniční politiku.
Čtěte také
Jenže nekontroluje plně své hranice, nemá a nehodlá zřídit svou vlastní měnu, a navíc je dlouhodobě rozdělená na dva geograficky, ale i politicky oddělené celky, Fatahland na Západním břehu, a s ním znepřátelený Hamasland v Gaze – budoucnost nadvlády Hamásu v Gaze zatím můžeme jen odhadovat.
Ani jeden z těchto palestinských protostátů neudělal v poslední době nic, čím by přiblížil dvojstátní řešení, tedy vytvoření vlastního státu a uznání Izrale a přijetí záruk, že proti němu palestinské skupiny nebudou bojovat. Hamás v Gaze porušil příměří a zaútočil na podzim na Izrael, Palestinská autonomie vedená Mahmúdem Abásem se jednání s Izraelci o dvojstátním řešení po léta vyhýbala. O takové jednání ale nestály ani Netanjahuovy vlády.
Není tedy zřejmé, v jakém smyslu by přijetí Palestiny za člena OSN motivovalo jeho vlády k míru a dohodě, pokud to dokonce není, jak tvrdí Izraelci, přímou odměnou za násilí. Z palestinské strany by bylo divné, kdyby podporu od více než stovky vlád odmítali, ale současně to neruší podstatný problém, totiž že Palestinci dlouhodobě staví svůj budoucí stát takříkajíc od střechy. Tedy vlastně opačně, než jak vznikal Izrael, který před mezinárodním uznáním byl už plně funkčním celkem se všemi institucemi.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
