Jan Fingerland: Jíst hummus v Tel Avivu a pak v Dubaji

16. září 2020

Dějiny si už zase dělají, co chtějí. Například arabsko-izraelský mír měl podle odborníků vypadat úplně jinak, než se právě odehrává.

V Izraeli mají oblíbenou průpovídku, podle které mír nastane, až obyvatelé Tel Avivu budou jezdit na hummus do Damašku. Počítalo se prostě s tím, že nejdříve se uzavře příměří či mír se všemi sousedy a pak se bude šířit do vzdálenějších arabských států.

Čtěte také

Také se věřilo, že za mír budou muset Izraelci hodně zaplatit územními ústupky a že tento velký den nenastane dřív, než se podaří uzavřít dohodu s Palestinci. A v neposlední řadě tu byl předpoklad, že to vše se stane v rámci velké demokratizace celého blízkovýchodního regionu.

První dvě mírové dohody skutečně Izrael uzavřel se sousedy, Egyptem a Jordánskem. A musel kvůli tomu udělat velké teritoriální ústupky. Ještě kolem roku 2000 údajně probíhala izraelská jednání se Sýrií, dokonce i o odstoupení Golanských výšin.

Jenže − pak zemřel tamní prezident Háfiz Asad, a než se jeho syn Bašár pořádně zabydlel u moci, přišlo arabské jaro a syrská občanská válka. V Izraeli snili také o míru s Libanonem, ale ten se i kvůli poslednímu vývoji dostal, stejně jako Sýrie, do područí Íránu, hlavního odpůrce smíření s izraelskou existencí. Na hummus v Damašku nebo Bejrútu budou tedy muset Izraelci ještě počkat.

Hummus, harís, haríra

Místo toho možná budou jíst harís v Ománu nebo haríru v Maroku. Už celá léta se objevují zprávy o děsně tajných kontaktech Izraele, jeho byznysmenů i politiků, s řadou vzdálených arabských zemí. Proto se také v souvislosti s první vlaštovkou − mírem s Emiráty − mohlo vyrojit tolik spekulací o tom, kdo bude další, protože kandidátů na číslo 2 bylo hned několik.

Čtěte také

S těmito státy Izrael nepojí hranice, ani trpké vzpomínky. A za mír ani jedna strana moc nezaplatí. Možná ani za deset let nebude mít většina arabských států plné diplomatické zastoupení v Izraeli, ale současně už teď mnohé zmizely ze seznamu aktivních nepřátel tohoto státu.

Věřilo se také, že průlom v arabsko-izraelských vztazích přinese teprve mír mírů, totiž dohoda s Palestinci − tedy vznik palestinského státu – a prohlášení jeho představitelů, že se zříkají dalších nároků vůči Izraeli, a tím se otevře možnost i pro ostatní Araby uznat Izrael. Jenže do tohoto bodu se mírový proces, započatý před více než čtvrt stoletím, nikdy nedostal. A v posledních letech už nebyl ani mírový, ani proces.

Palestinská politika se rozpadla, a Fatah s Hamásem nejsou momentálně schopny ani sestavit společnou vládu, natož aby vedly jednání s Izraelem. Část arabských zemí proto udělala závěr, že na mír už nebude čekat. Bude se řídit hlavně vlastním prospěchem, tedy získání veškerých výhod, které to pro ně spolupráce s Izraelem může mít. 70letý bojkot Izraele očividně neprospěl ani Palestincům.

Čtěte také

Byla tu ještě jedna víra, totiž že arabsko-izraelský mír bude důsledkem šíření demokracie v regionu. Demokratizaci ovšem nepřivodila americká invaze do Iráku, ani arabské jaro. A pokud se přece jen trochu demokratizovalo, volby v první fázi pomáhaly přivést k moci radikální síly. Tedy takové, které obvykle trvají na odporu proti Izraeli, ať to stojí, co to stojí.

Mír s Izraelem totiž zůstává u části arabské veřejnosti ve velké neoblibě. Ve svobodnějších zemích, jako je Kuvajt, by vláda čelila tlaku zdola, mnohem snáze takový krok mohl udělat třeba Bahrajn, kde se sunnitská menšina u moci na nesouhlasný názor šíitské většiny zkrátka neohlížela.

Dějiny bez kontroly

Mír uzavírají konkrétní lidé, a mnozí už se hlásí o svůj kousek slávy nebo i Nobelovy ceny. Prozatím dvě dohody podepsané ve Washingtonu a ty, které možná ještě přijdou, jsou ale také důsledkem mnohem hlubších změn celého regionu.

Ten má za sebou otřesy arabského jara, způsobené mimo jiné nezaměstnaností a chudobou. Šok z občanských válek a nestability. Strach z Íránu a Turecka spíše než Izraele. A také stále silnější vědomí, že éra ropy se chýlí ke konci. Proč tedy nespolupracovat s prakticky jediným státem oblasti, který na většinu těchto neduhů našel lék?

Jan Fingerland

To vše je podmíněno ještě jinou změnou. Normalizace vztahů s Izraelem je výsledkem přiznání, že dosavadní cesty, ať už to byly různé ideologie dovezené z Evropy, nebo politický islám, zkrachovaly.

Místo nich nastupuje střízlivost a pragmatismus, i když bez demokracie. Podpis ve Washingtonu je tedy symptomem ještě větší historické změny, než se zdá. Jen zkrátka proběhla jinak, než jsme plánovali.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Spustit audio

    Nejposlouchanější

    Více z pořadu

    E-shop Českého rozhlasu

    Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

    Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

    jak_klara_obratila_na web.jpg

    Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

    Koupit

    Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.