Jan Fingerland: Jíst hummus v Tel Avivu a pak v Dubaji
Dějiny si už zase dělají, co chtějí. Například arabsko-izraelský mír měl podle odborníků vypadat úplně jinak, než se právě odehrává.
V Izraeli mají oblíbenou průpovídku, podle které mír nastane, až obyvatelé Tel Avivu budou jezdit na hummus do Damašku. Počítalo se prostě s tím, že nejdříve se uzavře příměří či mír se všemi sousedy a pak se bude šířit do vzdálenějších arabských států.
Čtěte také
Také se věřilo, že za mír budou muset Izraelci hodně zaplatit územními ústupky a že tento velký den nenastane dřív, než se podaří uzavřít dohodu s Palestinci. A v neposlední řadě tu byl předpoklad, že to vše se stane v rámci velké demokratizace celého blízkovýchodního regionu.
První dvě mírové dohody skutečně Izrael uzavřel se sousedy, Egyptem a Jordánskem. A musel kvůli tomu udělat velké teritoriální ústupky. Ještě kolem roku 2000 údajně probíhala izraelská jednání se Sýrií, dokonce i o odstoupení Golanských výšin.
Jenže − pak zemřel tamní prezident Háfiz Asad, a než se jeho syn Bašár pořádně zabydlel u moci, přišlo arabské jaro a syrská občanská válka. V Izraeli snili také o míru s Libanonem, ale ten se i kvůli poslednímu vývoji dostal, stejně jako Sýrie, do područí Íránu, hlavního odpůrce smíření s izraelskou existencí. Na hummus v Damašku nebo Bejrútu budou tedy muset Izraelci ještě počkat.
Hummus, harís, haríra
Místo toho možná budou jíst harís v Ománu nebo haríru v Maroku. Už celá léta se objevují zprávy o děsně tajných kontaktech Izraele, jeho byznysmenů i politiků, s řadou vzdálených arabských zemí. Proto se také v souvislosti s první vlaštovkou − mírem s Emiráty − mohlo vyrojit tolik spekulací o tom, kdo bude další, protože kandidátů na číslo 2 bylo hned několik.
Čtěte také
S těmito státy Izrael nepojí hranice, ani trpké vzpomínky. A za mír ani jedna strana moc nezaplatí. Možná ani za deset let nebude mít většina arabských států plné diplomatické zastoupení v Izraeli, ale současně už teď mnohé zmizely ze seznamu aktivních nepřátel tohoto státu.
Věřilo se také, že průlom v arabsko-izraelských vztazích přinese teprve mír mírů, totiž dohoda s Palestinci − tedy vznik palestinského státu – a prohlášení jeho představitelů, že se zříkají dalších nároků vůči Izraeli, a tím se otevře možnost i pro ostatní Araby uznat Izrael. Jenže do tohoto bodu se mírový proces, započatý před více než čtvrt stoletím, nikdy nedostal. A v posledních letech už nebyl ani mírový, ani proces.
Palestinská politika se rozpadla, a Fatah s Hamásem nejsou momentálně schopny ani sestavit společnou vládu, natož aby vedly jednání s Izraelem. Část arabských zemí proto udělala závěr, že na mír už nebude čekat. Bude se řídit hlavně vlastním prospěchem, tedy získání veškerých výhod, které to pro ně spolupráce s Izraelem může mít. 70letý bojkot Izraele očividně neprospěl ani Palestincům.
Čtěte také
Byla tu ještě jedna víra, totiž že arabsko-izraelský mír bude důsledkem šíření demokracie v regionu. Demokratizaci ovšem nepřivodila americká invaze do Iráku, ani arabské jaro. A pokud se přece jen trochu demokratizovalo, volby v první fázi pomáhaly přivést k moci radikální síly. Tedy takové, které obvykle trvají na odporu proti Izraeli, ať to stojí, co to stojí.
Mír s Izraelem totiž zůstává u části arabské veřejnosti ve velké neoblibě. Ve svobodnějších zemích, jako je Kuvajt, by vláda čelila tlaku zdola, mnohem snáze takový krok mohl udělat třeba Bahrajn, kde se sunnitská menšina u moci na nesouhlasný názor šíitské většiny zkrátka neohlížela.
Dějiny bez kontroly
Mír uzavírají konkrétní lidé, a mnozí už se hlásí o svůj kousek slávy nebo i Nobelovy ceny. Prozatím dvě dohody podepsané ve Washingtonu a ty, které možná ještě přijdou, jsou ale také důsledkem mnohem hlubších změn celého regionu.
Ten má za sebou otřesy arabského jara, způsobené mimo jiné nezaměstnaností a chudobou. Šok z občanských válek a nestability. Strach z Íránu a Turecka spíše než Izraele. A také stále silnější vědomí, že éra ropy se chýlí ke konci. Proč tedy nespolupracovat s prakticky jediným státem oblasti, který na většinu těchto neduhů našel lék?
To vše je podmíněno ještě jinou změnou. Normalizace vztahů s Izraelem je výsledkem přiznání, že dosavadní cesty, ať už to byly různé ideologie dovezené z Evropy, nebo politický islám, zkrachovaly.
Místo nich nastupuje střízlivost a pragmatismus, i když bez demokracie. Podpis ve Washingtonu je tedy symptomem ještě větší historické změny, než se zdá. Jen zkrátka proběhla jinak, než jsme plánovali.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
