Jan Fingerland: Kalhoty Annaleny Baerbockové
Cesta ministrů zahraničí dvou nejvlivnějších evropských států, Německa a Francie, do Damašku byla velkou událostí. Nakonec se ale skoro nejvíc mluvilo o tom, v čem přijela oblečená ministryně Annalena Baerbocková, a zda si s aktuálním nejmocnějším Syřanem podala ruku. Je to opravdu tak důležité?
Ve hře je vlastně hned několik věcí. Jednou je skutečnost, že německá politička dorazila do Damašku oblečená neformálněji, než když by jela na rychlou přátelskou návštěvu třeba do západních Čech.
Neměla kostým, ale světlou blůzu a světlé, celkem těsné kalhoty. Jenže Baerbocková jela na Blízký východ, na návštěvu k islamistickému bojovníkovi, který sotva před měsícem dobyl moc.
Čtěte také
Snad chtěla dát svému hostiteli najevo, že přijíždí zástupkyně evropské země, kde emancipace žen je důležité téma, sama je ostatně spolupředsedkyní levicové strany Svaz90/Zelení.
Možná má před očima neblahý příklad kolegyň, jako třeba Švédky Anny Lindové, která na oficiální návštěvu Teheránu dorazila pěkně zahalená v šátku. To někteří její kritici chápali jako ponižující. Pravda také je, že Baerbocková měla v Damašku konzervativně dlouhý rukáv a žádný výstřih.
Výchova džihádistů
Dotkla se tím ovšem tenké hranice mezi neverbálním jazykem volby oblečení, jež se samozřejmě v diplomacii používá, a otázky respektu ke kultuře těch, kdo ji pozvali a hostí. Západní svět stále hledá nějaký zklidněný postoj k muslimskému zvyku zahalování žen, které je někdy chápáno jako výzva našim vlastním hodnotám.
Čtěte také
Je samozřejmě rozdíl, zda se tak muslimky zahalují tam, kde se narodily, třeba na venkově v Sýrii, nebo tam, kde se usadily, třeba v Berlíně.
Zda tak činí dobrovolně, nebo kvůli rodinnému tlaku, nebo z donucení státní represí. Zda si zahalují vlasy, anebo tvář. Je tu samozřejmě nedávný neblahý vývoj v Afghánistánu, kde Tálibám rychle porušil ve vztahu k ženským právům všechny sliby.
Baerbocková tak trochu působila, jako kdyby přijela Syřany vychovávat. Sama později dodala, otázka postavení žen byla důležitým námětem rozhovoru. To je samozřejmě v pořádku, Evropa věří, že některé hodnoty jsou univerzální.
Baerbocková i její kolega, francouzský ministr zahraničí Jean-Noël Barrot, jsou si vědomi, že Šará potřebuje odbourání evropských sankcí a případně další pomoc, a musí tedy v nějaké míře vyhovět evropským představám. Je pak otázka, jaký způsob „výchovy“ mají evropští představitelé zvolit, aby nepůsobili arogantně nebo směšně.
Čtěte také
Ahmad Šará má za sebou své vlastní kontroverze. Nedávno čelil kritice, když svolil, aby se s ním na ulici vyfotografovala mladá Syřanka. To byl problém pro jedny. Současně jí požádal, aby si přitom dala na hlavu kapuci. To byl problém pro druhé. Sám pak vysvětlil, že on studentku na Damašské univerzitě, k ničemu nenutil, ale že i on má právo na to, aby byl fotografován způsobem, jaký vyhovuje jemu. To nezní nelogicky.
Nynější syrský vládce si je vědom nejen toho, jak velký význam západní pozorovatelé přikládají podobným věcem, ale i toho, že asadovský režim se též prezentoval jako sekulární ochránce před „sunnitským tmářstvím“, čímž obhajoval svou represivní povahu. Šará ví, že vše, co se v Sýrii stane, bude poměřováno s tímto stavem.
Ruka na srdci
To vše bylo doprovázeno jinou kontroverzí, oním slavným nepodáním ruky – Ahmad Šará podal ruku jen francouzskému ministrovi. Stalo se to dvakrát za sebou, a diváci možná neviděli, že už po vystoupení evropských ministrů z letadla přítomní Syřané podávali ruku jen mužské části delegace, Baerbockouvou rukoudáním zdravili až vedle stojící Evropané.
Čtěte také
Baerbocková později dodala, že s rukoudáním nepočítala, a v kritický okamžik se rozpačitě usmála a sepjala ruce. Snad chtěla dát najevo, že „ví“, ale současně působila, jako kdyby potřásla rukou sama sobě. Mimo jiné to svědčí o tom, že o této věci neproběhla žádná předchozí komunikace, což je možná chyba.
Rozproudila se debata, zda to od Syřanů bylo vhodné, zda se nejednalo o urážku Baerbockové a podobně. Když se mohl Šará převléci z khaki do západního obleku, mohl tedy i podat ruku ženě – zdravil by její funkci a vlast, nikoli jí osobně.
Je to opět celý propletenec problémů, včetně faktu, že na Blízkém východě má podání ruky i mezi muži jiný význam, než jaký mu přikládají Zápaďané.
Šará Baerbockovou přivítal přiložením ruky do blízkosti srdce, což podle obhájců jeho jednání bylo přiměřeným vyjádřením respektu. Tedy i respektu k ženě, která se vědomě neoblékla tak, jak by se od ní mohlo očekávat, tedy sice bez zahalených vlasů, ale třeba v kostýmu.
Těch tenkých a rozmlžených linií mezi kulturami a očekáváními je ještě mnohem více. Možná ze všeho nejdůležitější je, aby se ve všech těch symbolech a protisymbolech ti, na kterých záleží, neztratili dříve, než naplní nějakou jasnou politiku, kterou si, doufejme, stanovili.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
