Jan Fingerland: Dalajlamisté a jiní pravdoláskaři
Jednou z nejhorších nadávek je, jak se zdá, dalajlamismus. Do příznivců tibetských národních ambicí se pustili tak rozmanití lidé, jako jsou příznivci prezidenta Zemana, příznivci Komunistické strany, příznivci Vladimira Putina nebo dva bývalí předsedové ODS.
Zdá se, že dalajlamismus je pro ně symptomem širší morálně-politické choroby havlismu a pravdoláskařství. O tom, kdo je pravdoláskař, rozhodují zřejmě antihavlisté, ale autor tohoto zamyšlení by rád prohlásil, že se cítí být neutrálem a tibetské vlajky na českých radnicích vždy vnímal jako trochu pokryteckou hru na politickou angažovanost.
Jak tedy vypadá obvinění z dalajlamismu z této perspektivy? Osud Tibetu nepochybně patří mezi těch několik málo konfliktů, které si vydobyly výjimečné postavení v západním politickém diskursu. Přísně vzato jsou takové konflikty jen dva, totiž ten o Tibet a Palestinu. Děsivé vraždění v Súdánu nebo neradostný úděl Balúčistánu zůstaly mimo zorné pole.
Obě tyto politické tragédie vyvolávají velmi vypjaté emoce a vyhraněná stanoviska. A často samozřejmě od lidí, kteří se nezdržují s fakty nebo s bolestivým vážením různých pro a proti. Oba konflikty mnohým slouží jako projekční plátna pro různé falešné představy a emoce.
Slouží také jako způsob, jak získat pocit morální nadřazenosti. Způsob laciný, protože se obvykle vyčerpává vyvěšováním vlajek, nošením šátků nebo sdílením článků na facebooku. To by mohl být dalajlamismus v té horší, neupřímné podobě.
To, že se přízeň tibetskému obyvatelstvu vyjadřuje laciným nebo licoměrným způsobem, ovšem nemá nic společného s tím, jak se Tibetu nebo i ostatním obyvatelům Čínské lidové republiky daří. Tamní lidé jsou zcela měřitelným způsobem bez ospravedlnitelného důvodu okrádáni, ponižováni a jejich možnosti se proti tomu postavit jsou omezené. Znamená to, že každý, kdo o tom mluví, je dalajlamista?
Nebo jinak: byli všichni ti cizinci, kdo kritizovali porušování lidských práv u nás před rokem 1989, jen pozéři? Jistě ne, díky nim tu dnes můžeme, alespoň zatím, říkat, co si myslíme.
Vyvěšování vlajek, ať už jemnocitnému čínskému prezidentovi před očima, nebo kdykoli jindy, Tibeťanům jistě nepomůže, tak jako jim neuškodí, pokud budeme obchodovat s Čínou.
Ten, kdo tuto údajnou licoměrnost kritizuje, měl by zároveň proti ní postavit svou vlastní snahu zjistit pravdu. Jsou ochotni připustit, že Čína není zrovna vzorem práv nejen politických, ale i sociálních a pracovních? Že s čínskou politikou mají velmi trpkou zkušenost africké státy, v nichž se čínské firmy se státní pomocí snaží využít tamní nerostné bohatství? Zajímá se někdo o to, jak se na stále sebevědomější Čínu dívají třeba Vietnamci?
Pokud ne, jde ze strany bojovníků proti dalajlamismu o totéž, jen v rudém provedení. S Čínou obchodujeme a budeme obchodovat i nadále. Můžeme odtamtud dovážet elektroniku nebo sklo, ale neměli bychom importovat politickou kulturu organizovaného umlčování odlišných názorů. Člověk vlastně ani neví, co je horší, jestli to, zda byli čínští vlajkonoši najatí agenti, a nebo „jen“ dobrovolníci z řad zdejších Číňanů.
Stále čekám na prvního kritika dalajlamismu, zda se ozve i proti defacto narušení české státní suverenity. Do té doby je autor tohoto zamyšlení, který tibetskou vlajku nikdy nevyvěšoval, rozhodnut považovat „dalajlamismus“ za jedinou správnou reakci. Totiž něco, co děláme ne pro Tibeťany, ale hlavně sami pro sebe, pro naší vlastní sebeúctu.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
