Jan Fingerland: Británie přežila návštěvu hlavního spojence

13. červenec 2018
Donald Trump

Zatnout zuby a myslet na Anglii. Tato rada se sice vztahuje k jiným situacím, ale premiérka Theresa Mayová si na ni možná před svým jednáním s Donaldem Trumpem také vzpomněla. Už dlouho nebyla schůzka nejvyšších politických představitelů Británie a Spojených států tak choulostivá, jako právě tentokrát. 

Na vzájemném napětí pracoval americký prezident už nějakou dobu. Například když v rámci výčitek evropským spojencům za nedostatečné výdaje na obranu pohrozil Británii, že místo ní učiní svým hlavním spojencem Francii. Británie je přitom nejefektivnější evropská vojenská velmoc a dosud nejvěrnější americký spojenec ve starém světě. 

Veškerá neblahá očekávání ale Trump překonal, když poskytl rozhovor britskému listu The Sun. V něm zkritizoval Theresu Mayovou a její přístup k jednání o Brexitu. Zapochyboval také, zda bude možné uzavřít budoucí obchodní dohodu mezi USA a Británií, ačkoli pro Londýn jsou ekonomické vztahy v této době zvláště naléhavé. A aby toho nebylo málo, zalitoval odchodu Borise Johnsona a konstatoval, že by z něj byl skvělý premiér. 

Obtížný spojenec

Americký host tedy porušil téměř všechny politické a diplomatické zvyklosti, a to takové, které mají velmi dobré opodstatnění. 

Zdeněk Velíšek: Před setkáním Trumpa s Putinem

prezident Donald Trump (na summitu NATO)

Ve svém minulém komentáři jsem se zde odvážil tvrdit, že obchodní válka s Evropou není pro Donalda Trumpa bojem o trhy ale bojištěm o něco víc než o trhy: o možnost odpoutat Spojené státy – až bude chtít a tak rychle, jak bude chtít – od evropských spojenců, zejména pak od jejich mezistátní organizace, Evropské unie. 

Pro spravedlnost bychom chtěli říci, že Trumpova nevycválanost je výjimečně také docela osvobodivá. Třeba když Trump kritizoval sobecký německý plán na plynovod Nordstream 2. Nebo když kritizoval britskou imigrační politiku poté, co starosta Londýna odmítl spojit bezpečnostní situaci ve městě s přílivem cizinců. V této souvislosti si čtenář Chestertona může vzpomenout na jeho výrok, že hereze jsou vlastně zblázněné pravdy. 

Na Brity nicméně Trump zpočátku zapůsobil tím nejhorším možným dojmem. V pátek před mikrofony a kamery nicméně předstoupil zcela jiný Trump. Po dvojím setkání s Mayovou evidentně zcela vědomě korigoval účinek svých dřívějších výroků. Tisková konference totiž údajně vůbec nebyla plánovaná. Podmínky britského odchodu z Unie označil za věc Londýna a snažil se vykreslit americko-evropské a americko-britské vztahy jako dobré a především pro Ameriku důležité. 

Milovat své nepřátele

Trumpův problém v zahraniční politice spočívá mimo jiné v tom, že si svých nepřátel a oponentů váží více než svých spojenců a přátel. Není přitom jasné, zda v jeho případě hraje roli nepochopení toho, jak se dělá mezinárodní politika, a nebo jestli mu jeho neposedná povaha brání v diplomatickém přístupu. 

V každém případě to zatěžuje vztahy Spojených států s jejich dlouhodobými partnery, aniž by to Americe přinášelo nějaké výhody.

Jan Fingerland

Trump navštívil Británii v jedné z nejtěžších chvil za poslední generaci, v období nejistoty kolem podmínek odchodu z Evropské unie a navíc těsně poté, co se znovu na britské půdě projevily účinky bojové otravné látky. Stát, který vytrval s Američany po 11. září a poté i během sporného útoku na Irák si nezaslouží, aby se stal předmětem experimentování s uplatňováním zkušeností z realitního byznysu nebo televizní reality show.

Winston Churchill kdysi prohlásil, že Amerika a Británie jsou dva bratrské národy, které dělí společný jazyk. Tento bonmot se nevztahuje ani tak na jazykovou stránku věci, jako spíše na životní a politické představy některých státníků. Trumpova cesta povede do Finska setkání s Vladimirem Putinem. V pondělí se ukáže, zda je výhodnější být nepřítelem současné Ameriky, anebo jejím spojencem.