Jako den a noc. Etiopská Tigraj se vzpamatovává z ničivé války. Humanitární krize ale trvá dál

Čtěte také

iROZHLAS

Válka v Etiopii je u konce. Po dvou letech konfliktu podepsaly znepřátelené strany trvalé příměří

Hlad nebo podvýživa zasáhly miliony dalších. Válka skončila podpisem mírové Dohody o ukončení nepřátelství z 2. listopadu 2022.

V konfliktu proti sobě stály Tigrajská lidově osvobozenecká fronta TPLF a proti ní armáda federální vlády premiéra Abiyho Ahmeda. Válce předcházely čistky, ve kterých vláda sesazovala či odstavovala představitele TPLF z významných pozic ve federálních úřadech a armádě.

Tak popisuje Jan Záhořík z Katedry blízkovýchodních studií Západočeské univerzity v Plzni některé z hlavních příčin konfliktu. A také vysvětluje, že ve válce nešlo o separatistické tendence nebo národně-osvobozenecký boj „byť samozřejmě v průběhu války se toto téma začalo vynořovat. A to, že Tigrajci už po těch všech hrůzách té války nemají důvod setrvávat v Etiopii v jednom společenství a bude lepší se odloučit,” dodává Záhořík.

Znásilňování dětí

Válka zdaleka nejvíc zasáhla region Tigraj. Zasáhly do ní ale i armáda sousední Eritrey a také milice z etiopských regionů Afar a Amhara, kam tigrajské jednotky podnikaly výpady a některé oblasti ovládaly dlouhé měsíce. Válku provázely obrovské krutosti.

Čtěte také

Eritrea a Etiopie ukončily dvě dekády nevraživosti

„Zprávy o masovém znásilňování žen a dívek včetně malých holčiček, to nebylo nic vymyšleného. Tak to bylo. A je to jen jeden příklad. Zůstala zničená infrastruktura, poničené nemocnice i památky, které mají spirituální význam a hodnotu,” doplňuje. Organizace jako Amnesty International bojující strany obviňovala z páchání zločinů proti lidskosti. Kromě systematického znásilňování žen a útoků na civilisty i kvůli používání hladu, coby vojenské taktiky.

Region s šesti miliony obyvateli byl dva roky odříznutý od zbytku světa: do Tigraje ani ven nemohli lidé, potraviny, základní zboží ani léky. Hlavní podmínkou listopadové Dohody proto bylo kromě odzbrojení tigrajských milic především vpuštění humanitární pomoci do oblasti.

Už se nestřílí, krize ale trvá

Zlepšení situace půl roku po podpisu mírové dohody popisuje Michel Saad z Úřadu OSN pro koordinaci humanitární činnosti (OCHA).

„Když vezmeme, jak to tam vypadá od podpisu Dohody o ukončení nepřátelství loni v listopadu, a srovnáme to se situací loni koncem léta, je to jako noc a den. Asi nejdůležitější je, že od podpisu dohody nebyl hlášený jediný výstřel. To je v různých kontextech cosi nevídaného.“

Čtěte také

Chudý Laos si nechal Číňany postavit supermoderní železnici – a stal se nejzadluženější zemí světa

Upozorňuje zároveň, že humanitární krize v regionu trvá a mise na pomoc Etiopii je hluboce podfinancovaná. „Loni jsme například potřeby pro celou Etiopii vyčíslili na 3,3 miliardy dolarů, obdrželi jsme ale jen 1,6 miliardy.”

Slova Michela Saada potvrzuje i Neven Crvenković z Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR): „Naše mise v Etiopii patří mezi nejméně financované operace na světě. Měli jsme jen polovinu prostředků, které jsme potřebovali. Krize v Etiopii je ale největší na světě a zapomíná se na ni. Na ty, kteří tam potřebují pomoc, se ale zapomenout nesmí.”

Z dvou a třičtvrtě milionu vysídlených lidí ve válkou postižených regionech Tigraj, Amhara a Afar zatím (podle březnových dat) úřad dokázal pomoci s návratem asi 50 tisícům z nich.

Neven Crvenković popisuje, co bezpečnému návratu momentálně nejvíc brání.

„Když vyjdu z dat za uplynulý rok, je to nedostupnost veřejných služeb a základní infrastruktury. Jsou to základní služby: zdravotní péče, vzdělávání – děti poslední dva roky nechodily do škol, protože budovy často sloužily jako útočiště pro vnitřně vysídlené. Poslední dva roky byly zavřené i banky. A pak je tu spojení se světem – telefonické a internetové připojení v podstatě nefungovalo.”

Čtěte také

Ujgurové? Nucené sterilizace, ponižování a nedobrovolná výuka čínštiny. Poslechněte si svědectví těch, kteří se vrátili

Co se kromě bezpečnostní situace nejvíc zlepšilo, popisuje Saad: „Elektřina už funguje a pracuje se na obnově hlavní vodovodní sítě. Mobilní sítě a internet znovu fungují – alespoň ve větších centrech – a totéž platí pro bankovnictví.“

„Samozřejmě se to netýká odlehlejších nebo venkovských komunit, ale jde to správným směrem,“ dodává s tím, že se zlepšuje i spojení s okolním světem.

„Od podpisu Dohody, nebo aspoň od začátku roku, se nám otevřelo několik cest do Tigraje: jedna z Afaru, tři z Amhary. Dřív jsme se letecky dostali jen do výhradně speciálními lety hlavního města Tigraje Mekelle. Teď létáme i do Shire. A své lety obnovily i Etiopské aerolinky. Takže teď funguje čtyři pět linkových spojů do Mekelle a dvě do Shire. A to znamená, že obyvatelé Tigraje můžou cestovat do regionu i ven. Můžou se spojit s rodinnými příslušníky, můžou mít odjinud přístup ke svým bankovním účtům, zdravotnické péči, poslat děti na studia do zahraničí. Nic z toho nebylo dva roky možné.“

Jaká je situace vnitřně vysídlených obyvatel válkou postižených regionů Tigraj, Amhara a Afar? Co komplikuje obnovení víc než dva roky přerušené školní výuky? Konflikt mezitím metastázoval i do jiných oblastí a je průvodním jevem krize etiopského politického uspořádání do systému takzvaného etnického federalismu. Jak tento systém funguje a je možná jeho obnova? Odpovědi hledá nejnovější epizoda pořadu Za Obzorem Zdeňka Nováka.