Ivan Štern: Zplanělá Evropská unie

Takové společenství se stává i zárukou životaschopného demokratického vývoje každé jeho členské země. To je první a základní předpoklad existence Evropské unie.

Je dobře, že Unii vrásky na čele vyvolává ochabování právního státu v Maďarsku a v Polsku a že hledá způsob, jak tento neblahý proces zvrátit. S problémem bezmocně zápolí už řadu let. Nyní, kdy mohla spojit zásady právního státu s uvolňováním peněz z evropského fondu obnovy, ale nespojila, jen zaúkolovala komisařku Jourovou, aby na věci zapracovala, dokládá, že této své základní maximy jednoduše není mocna.

Čtěte také

Luboš Palata: Orbán se po summitu EU smál. Ale možná naposledy

Optimista namítne: Výsledný kompromis spojený s fondem obnovy sice ponížil částku určenou na nevratnou pomoc. Na straně druhé ale přijal zásadu, že za závazky odpovědnost nutně nemusí nést jen konkrétní stát, ale i ostatní členové společenství.

Nazývá to solidaritou. Pravda to tak docela není. Je možné vypozorovat jistou nerovnoměrnost v otázce ručení. Způsobuje ji jednak rozdělení členských zemí na čisté plátce a na čisté příjemce. První jsou více solidární než druzí z povahy unijního rozpočtu. Itálie, třetí největší ekonomika v Unii, je čistým plátcem. A tak za závazky vyvolané nevratnou pomocí jejímu hospodářství bude ručit především ona sama, zatímco Česko, čistý příjemce, ručí jen formálně. Ovšem ne fakticky.

Skutečná solidarita?

Čtěte také

Daniel Kroupa: Summit v Bruselu

Optimista namítne: Byl přesto zachován základní atribut evropského společenství. Vzájemná solidarita. Přehlédl ale, že klíčovým argumentem, proč jednotlivé země nakonec s upravenou verzí Macron-Merkelová souhlasily, bylo poznání, že úpadek zemí jako Itálie nebo Španělsko výrazně zasáhne hospodářskou dynamiku jich samotných.

Jde opravdu o projev solidarity, i když se to tak politicky a mediálně prodává? Nejedná se jen o střízlivé naplnění základní zásady kapitalistické ekonomiky? Pokud má vzkvétat a ve své hromadné výrobě nerušeně se rozvíjet, musí se postarat i o odpovídající poptávku. Nejde jen o ušlechtilostí překrytý, ve skutečnosti racionalizovaný projev národního sobectví?

Chvályhodné projekty

V posledním dvacetiletí můžeme pozorovat, jak si Unie nabíhá na vidle. Snaží se o chvályhodné projekty. Zpravidla narazí, v lepším případě je na svět přivádí polovičaté. Realizace se pak obrací proti jejich původnímu smyslu. Jde o společnou měnu. Například. Ale i o evropskou ústavu. Ta byla odmítnuta Francouzi a Nizozemci z vnitropolitických důvodů. Ze stejných, kvůli kterým Holanďané nyní rozbourali i stávající fond obnovy. V roce 2007 ústava byla nahrazena narychlo spíchnutou a polovičatou lisabonskou smlouvou. Bez valného účinku.

Ivan Štern|foto:Vendula Kosíková

Evropa jako hospodářské společenství se rozvíjí chvályhodně. Šance sama sebe politicky umravňovat a politicky kultivovat se systematicky zbavila a dál zbavuje. Základní kánon její existence, i kdyby sebe halasněji deklarovaný, se stává vyprázdněným heslem.

Autor je publicista