Daniel Kroupa: Summit v Bruselu
Jsem vždycky trochu nervózní, když slyším někoho mluvit o tom, že nám zase něco Evropská unie diktuje.
Mám pokušení řečníkovi sdělit, že je to mnohem horší: nediktuje, ale chce, abychom dodržovali pravidla, která jsme svobodně svým vstupem do tohoto uskupení přijali.
Čtěte také
K tomu nás nikdo nenutil. Naopak. Deset let jsme bouchali na dveře, které se nikomu zevnitř nechtělo otevřít. „Nejste na to připraveni,“ ozývalo se nahlas a potichu bylo možné zaslechnout, že přece mezi sebe nemohou pustit státy, v nichž lidé nejsou zvyklí dodržovat smlouvy nepsané, ani psané, v nichž občané chápou zákony jako nástroj politické moci a v nichž se vládnoucí politici cítí být zákonům nadřazeni. Inu, takoví jsme byli a řeči o diktátu Unie svědčí o tom, že stále jsme.
Dveře se nám pootevřely až v roce 2000 na jednání mezivládní konferenci v Nice, které bylo završeno Smlouvou. I tam se rokovalo způsobem, který nyní už známe z důležitých summitů, na kterých ale naši politici už sedí u stolu. Panovaly neshody, únava, prodlužovalo se jednání, zvyšovaly se hlasy, tekly nervy.
Vím to, protože jsem tam byl na doprovodné konferenci Evropského hnutí a měl jsem informace z první ruky od přímých účastníků, kteří nám je sdělovali o přestávkách. V ulicích města demonstrovali radikálové, kteří nesouhlasili s ničím.
Evropská unie je opět jednotná
Smlouva z Nice však narazila při ratifikaci. Neschválilo ji v referendu maličké Irsko, jehož vládě nejvyšší soud zakázal účastnit se kampaně, čehož využili odpůrci Unie a nalhali voličům, že jejich neutrální země bude nucena přijetím smlouvy vstoupit do NATO. Opět se musely sejít hlavy států, smlouvu upravit a pak znovu ratifikovat. Je dobré si to připomínat proto, abychom si uvědomili, jak je to s tím diktováním.
Čtěte také
Na summitu EU, který probíhal v Bruselu od pátku 17. července 2020 a protáhl se na čtyři dny a čtyři noci, byl přítomen premiér České republiky a měl moc celé jednání zablokovat.
Předmětem byly tak důležité věci jako parametry sedmiletého rozpočtu EU, zřízení fondu na obnovu ekonomik zasažených koronavirovou krizí v bezprecedentní výši 750 miliard eur, možnost, aby si Evropská komise mohla půjčovat na finančních trzích, výše úvěrů a grantů, které budou moci jednotlivé státy z fondu čerpat, a podmínky, které při tom budou muset splnit. Na tom všem se tedy museli státníci dohodnout a dohodu jednomyslně schválit. Bez nás by se to nestalo.
Nu, a co výsledek? Inu, jak se to vezme. Politici na tiskových konferencích sdělují svým národům, jak bojovali a co všechno proti nepřízni ostatních prosadili. Komentátoři upozorňují na to, co všechno mohlo a mělo být jinak a spekulují o důsledcích.
Na tom všem něco pravdy bude. Ve skutečnosti ale vyhráli všichni. Tou nejdůležitější zprávou je, že se státníci dokázali shodnout a že Evropská unie je opět jednotná. Spravili tím náladu nejen finančním trhům, ale trochu i obyvatelům členských zemí, kteří měli obavy z budoucnosti. Ta je vždycky nejistá. Že však ani poté řeči o diktátu z Bruselu neumlknou, tak s tím bych počítal.
Autor je filozof a pedagog
