Buřiči a snílci: Příběh českého anarchismu

2. prosinec 2017
Anarchistická vlajka

„Sejdou-li se tři anarchisté, mají bezpečně alespoň pět navzájem se vylučujících názorů světových,“ objevilo se v anarchistickém časopise Komuna v roce 1907.

Asi těžko bychom hledali výstižnější popis hnutí, které na konci 19. a začátku 20. století strhlo řadu umělců a literátů, ale i třeba davy horníků z továren a dolů. Anarchie, tedy bezvládí, slibovala lepší svět bez útlaku a vykořisťování. Ale po takřka půl století boje proti autoritám hnutí pohltila komunistická strana.


Svobodu vidíme jen, kde není autorit - v anarchii. A máme za to, že národy ani jedinci v této nezanikají. Naopak, zanikají dnes v uzákoněném útisku. Není nám tudíž ani kolektivismus nebo komunismus státní, který je cílem sociální demokracie, nijak východištěm svobody.Manifest anarchistů českých (1896)

Čeští anarchisté se rekrutovali ze stoupenců myšlenkového proudu neodvislého socialismu. Šlo o radikálně levicový myšlenkový směr, který prosazoval absolutní individuální svobodu, ovšem za podmínek kolektivního vlastnictví výrobních prostředků. Ačkoliv ideové základy anarchismu můžeme najít už v učení Petra Chelčického, tak novodobí stoupenci tohoto hnutí se v Čechách objevili v 80. letech 19. století.

A jejich záměr byl jednoduchý: odstranit moc státu, monarchie, politických stran a kapitalistů. Zkrátka všechny formy útlaku. Protože jen ve společnosti bez útlaku se můžou lidská individua vyvíjet svobodně a volně. Řada stoupenců anarchismu se původně sdružovala v sociální demokracii, která jim ale přišla příliš autoritářská, umírněná a poplatná rakousko-uherskému režimu. Po rozkolu ve straně anarchisté odchází a zakládají vlastní politické organizace a především odborová hnutí.

Intelektuálové i dělníci

S. K. Neumann

V anarchistickém hnutí můžeme pozorovat dvě hlavní větve: Skupinu literátů, intelektuálů a umělců z Prahy, neformálně vedenou „anarchistickým papežem“ Stanislavem Kostkou Neumannem. Tuto skupinu dnes známe jako generaci anarchistických buřičů, zastoupenou jmény František Gellner, Fráňa Šrámek nebo Rudolf Těsnohlídek.

A druhou skupinou byli severočeští dělníci z dolů, hutí, továren a textilek. Dělníkům šlo hlavně o to, aby se změnily jejich pracovní podmínky. Žili v představě, že pokud svrhnou třídu majitelů továren, nebudou ze své práce muset odvádět tolik nadhodnoty pro akumulaci cizího kapitálu. Takže by v budoucnu pracovali méně. A za bezpečnějších a méně náročných podmínek. Kdežto intelektuálové teoretizovali hlavně o svobodě a emancipaci od všech možných forem útlaku.

„Neumann vymezoval, že odborová federace dělníků ze severních Čech by měla být pěstí anarchismu. Kdežto ta teoretická by měla být mozkem anarchismu,“ dodává filozof Václav Tomek.

Když ve jménu svobody teče krev

Veřejnost si anarchisty spojovala hlavně s tou pěstí. A to zejména v začátcích českého hnutí v 80. a 90. letech 19. století. Ilegální časopis Buřič třeba přinášel čtenářům návody na výrobu výbušnin. Ty nejznámější násilné činy, které českou společností rezonují dodnes, se ale staly až po 1. světové válce. A jak se dnes odborníci shodují, anarchistům je vlastně přičítáme víceméně neprávem.

Jak v případě útoku na československého ministra financí Aloise Rašína, tak i prvního předsedu vlády Karla Kramáře šlo o činy jednotlivců, kteří se sice sami k anarchismu hlásili, ale hnutí je nepodporovalo.

Rudolf Těsnohlídek (před rokem 1928)

Vrbenský ministrem, Neumann poslancem

Rozkvět českého anarchismu pak ukončila 1. světová válka. Někteří padli na frontě, jiní byli internováni s národními socialisty. Možná právě proto došlo v jejich řadách po válce k paradoxní situaci.

Anarchisté houfně vstupovali do České strany národně sociální. A začali se dokonce podílet na oficiální moci. Bohuslav Vrbenský se stal ministrem výživy. S. K. Neumann spolu s novinářkou a feministkou Luisou Landovou-Štychovou se stali poslanci. Ovšem, tento sňatek z rozumu neměl dlouhého trvání.

Národní socialisté po atentátu na Rašína v roce 1923 vylučují Vrbenského ze strany. Ten zakládá Neodvislou socialistickou stranu dělnickou. Ale po roce se připojuje k Neumannově skupině v KSČ. Anarchisté zahazují sny o společnosti plné svobodných individuí, a přijímají sovětskou verzi komunismu.


Anarchie jest dneska nejširší a nejprostší, nejkrásnější a nejspravedlivější báze pro život přítomnosti, udávajíc zároveň direktivu do nejvzdálenější budoucnosti. Základem jejím jest silné a svobodné individuum. Svobodné a silné ve všech tendencích mnohotvárného života.S. K. Neumann, 1897

Jak anarchisté přicházejí o iluze

„Neumann říkal: Ta 1. světová válka nám dala lekci. Skutečnost šla přes nás, skutečnost drsná a velitelská,“ říká politolog Ondřej Slačálek. „Východisko z té pociťované bezmoci pro něj bylo přimknout se k bolševickému státu. A nadchnout se pro revoluční alternativu, která byla pro anarchisty atraktivní,“ dodává. Fascinace bolševickou revolucí, a touha nečekat, co dějiny přinesou, ale v polovině 20. let znamenala faktický zánik anarchistického hnutí v Čechách.

Jako úplně poslední ozvěnu ideálů svobody můžeme s přimhouřením oka chápat Neumannův podpis pod Manifestem sedmi na konci 20. let. Tehdy se možná ozvalo básníkovo staré anarchistické svědomí a vystoupil proti podřízení KSČ sovětské Kominterně. Ze stany byl poté vyloučen. Bývalý anarchistický papež umírá v ústraní v roce 1947. Český anarchismus pak na své zmrtvýchvstání čekal až do konce 80. let.