Karel Barták: Průběh summitu potvrdil hluboké rozpory

20. červenec 2020

Dosavadní maraton jednání Evropské unie na nejvyšší úrovni, který trvá v Bruselu od pátečního rána, odhalil především jednu neblahou skutečnost.

Posloucháte rádi komentáře a glosy? Všechny najdete na stránkách mujRozhlas.cz

A sice že ani tváří v tvář nejdrsnějšímu ekonomickému propadu za posledních 50 let se nejsou členské státy schopny rychle a hladce domluvit na programu nápravy.

Čtěte také

Ne všechny si uvědomují, že v sázce je mnohem víc než oněch 1,8 bilionu eur, které se po tři dny a noci marně snažili rozporcovat – v sázce je věrohodnost, přitažlivost a prestiž společného evropského projektu, ba dokonce i jeho budoucnost. A ona suma, kvůli níž se vede zákopová válka, je sice pěkně vysoká, ale pořád ještě nedosahuje ani dvou procent součtu hrubého domácího produktu členských zemí.

Byli jsme na dálku svědky několika jednání v plénu a pak šňůry schůzek předsedy Evropské rady Charlese Michela s jednotlivými státy nebo skupinami států, podle povahy překážek, které se při jednání vyskytly. Podobně se s protějšky scházeli také kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Emmanuel Macron, vždy společně, aby dodali váhu německo-francouzskému spojenectví.

Sdílená vůle k dosažení kompromisu

Čtěte také

Konala se setkání skupin zemí, které si v té či oné věci rozumějí, i zemí, které potřebují sladit své noty s dalšími podle toho, jak se rozhovory posunují. Výhodou je, že se země nedohadují pouze o fondu obnovy, ale také o sedmiletém rozpočtu EU ve výši 1,1 bilionu eur, který musí platit od ledna. Vyvolává to dodatečný tlak a také to umožňuje Michelovi žonglovat s různými ústupky a dárečky z obou balíků.

Hlavní postavou se stal nepochybně nizozemský premiér Mark Rutte, pasovaný na mluvčího skupiny „spořivých“ bohatých severních států, která zprvu zpochybňovala celkovou výšku „fondu obnovy“, tedy 750 miliard eur. Posléze se se sumou smířila, žádá však, aby byla složena převážně z půjček a obsahovala co nejméně nevratných grantů, což rozhodně odmítají jižní členové v čele s Itálií.

A pokud už nějaké přímé dotace budou, chce Rutte jednomyslné schvalování národních programů, podle nichž mají být vynakládány, tedy právo veta. Vyhlašuje tak nedůvěru nejen jižním a dalším zemím, ale zejména Evropské komisi, které by normálně připadla kontrolní úloha.

Čtěte také

Dalším kamenem úrazu se stal požadavek, aby uvolňování peněz bylo podmíněno dodržováním pravidel právního státu. Ukázalo se, kolik zemí, a opět zejména na evropském severozápadě, je upřímně roztrpčeno nedemokratickými odchylkami praktikovanými vládami v Maďarsku a v Polsku. Maďarský premiér Viktor Orbán se před novináři veřejně divil, proč Mark Rutte jeho i jeho zemi „tolik nenávidí“.

Mýlili se ti, kdo doufali, že projekt fondu obnovy předložený Evropskou komisí, vycházející z německo-francouzského návrhu, opřený o autoritu obou těchto zemí a podporu řady dalších, projde snáze. Ano, projekt společného zadlužení zajisté nemá v dějinách Unie obdoby, ale koronavirová krize také ne. Problémem jsou spíše národní citlivosti a ohledy – Mark Rutte při svém bruselském boji myslí možná spíše na nadcházející jarní volby ve své zemi než na zájmy a blaho celého společenství.

Toto vše a mnoho dalšího nesvědčí o dobré atmosféře. Na druhé straně sám fakt, že se lídři rozhodli pokračovat v pondělí odpoledne a případně ještě dál, je důkazem určité sdílené vůle k dosažení kompromisu. Jedno je ovšem už jisté, že tento summit vstoupí do análů jako jeden z nejtěžších a nejdelších v dějinách Unie.

Autor je publicista

autor: Karel Barták
Spustit audio