Ivan Štern: Na dnešním Turecku má svůj podíl i Evropa

1. srpen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Recep Tayyip Erdogan oslavuje vítězství v prezidentských volbách

V souvislosti se zpětnou proměnou istanbulského chrámu Boží moudrosti, Hagia Sofia, v mešitu napsal bývalý švédský premiér Carl Bildt, že Turecko, které po více než deset let bylo na cestě k demokratickým reformám a v Evropě budilo oprávněné naděje, se nakonec pod Erdoğanovou vládou propadá do bažin Blízkého východu. Nevím, do jaké míry je tento soud po výtce spravedlivý ve světle několika málo skutečností z nedávných tureckých dějin.

Posloucháte rádi komentáře a glosy? Všechny najdete na stránkách mujRozhlas.cz

Zakladatel novodobého Turecka Mustafa Kemal Atatürk na troskách Osmanské říše vybudoval sice sekulární stát republikánského typu, rozhodně ale ne demokracii. Příznačné bylo, že z veřejných služeb byli vyhazováni všichni ti, kteří se otevřeně hlásili k islámu. O parlamentní demokracii šlo jen formálně. Politický monopol si neochvějně držela Atatürkova Republikánská lidová strana.

Čtěte také

Strážkyní jeho dědictví se nakonec stala armáda. Zmocňovala se vlády kdykoli, když se vývoj neodvíjel podle jejích představ. Zkraje 60. let neposlušné politiky popravovala. Později používala poněkud humánnější prostředky. Sázela je do vězení a strany zakazovala a rozháněla.

K uvolnění a k jisté demokratizaci země došlo až v 90. letech. Do čela společnosti se propracovává starosta Istanbulu Recep Tayyip Erdoğan a v roce 2003 se stává ministerským předsedou. Jeho strana Spravedlnosti a rozvoje (AKP) svůj politický vzor nacházela v německých křesťanských demokratech. Jako Němci spojili křesťanství s demokracií, chtěla spojit s demokracií islám. V roce 2005 Erdoğanova vláda si podala žádost a zahájila přístupové rozhovory s Evropskou unií. To jsou ony demokratické reformy, o kterých píše citovaný Carl Bildt. Nejviditelnější z nich bylo zrušení trestu smrti.

Turečtině v Německu

Čtěte také

Nevím, jestli rozhodující byla pošetilost Erdoğana, který po kancléřce Angele Merkelové požadoval, aby v Německu byla zavedena turečtina jako vyučovací jazyk pro Němce tureckého původu, anebo zda to byly obavy německých konzervativců, vyvolané přehnaně pošetilými nápady tureckého předsedy vlády. Nadšení z toho, že by se jako vůbec první muslimská země mohlo Turecko stát členskou zemí Unie, vychládalo a ochabovalo.

Alternativa v podobě privilegovaného partnerství nebyla než těšínské jablíčko. Turci je nemohli nevnímat než jako ponížení. Roztrpčenost a zklamání z evropské obojakosti je přesvědčily, že jim jako regionální mocnosti, původně koncipující svoji zahraniční politiku jako vyvažování vztahů mezi Evropou a Severoatlantickou aliancí na straně jedné a na straně druhé jako pěstování spolupráce jak s bezprostředními sousedy, tak i s kavkazskými republikami a v neposlední řadě s Ruskem, nezbývá než se soustředit jen na jednu z těchto dvou stran.

03336285.jpeg

Možná by se Evropa, kdyby bývala tak rychle s Tureckem neztratila trpělivost a pokračovala v přístupových rozhovorech, i tak dožila dnešního rozčarování. To se ale už nikdy nedozvíme. Víme jen, že i přesto je pro Evropu Turecko dál životně důležité. Přinejmenším v otázce migrace a jejího řešení.

Autor je publicista

autor: Ivan Štern
Spustit audio

Související