Ivan Hoffman: Nemuset si nic (něco) myslet
Dva roky, to už je odstup, ze kterého se člověk může za sebou ohlédnout v naději, že přijde sám sobě na kloub. Konkrétně mám na mysli dlouhých dvacet let, kdy jsem byl komentátorem placeným za to, že si každý den musím něco myslet. Nemuset si nic myslet bylo za takové situace svátkem.
Profesionálně je to den, kdy člověk nemusí mít žádné myšlenky na prodej, protože nevycházejí noviny a z rádia mluví někdo jiný. Když mi před dvěma lety můj tehdejší šéfredaktor opatrně svěřil, že jsem pro něj drahý a je mne moc, přišlo mi to, jako by se ustrnul nad převozníkem a uvolil se postarat o jeho veslo.
Čtěte také
Nebýt komentátorem, natož politickým, a moci přemýšlet pouze příležitostně a z pilnosti, je úleva. Z počátku se ale dostavil abstinenční syndrom. Přišlo mi, jako bych měl absenci. Něco důležitého jako bych pominul, anebo jako bych si psal deník, ve kterém nechávám prázdné stránky.
Chvíli to trvá, než člověku dojde, že psát méně znamená psát jinak. Nejde o to nemuset tolik myslet, ale spíše nemuset si myslet všechno.
Komentátor je něco jako realitní makléř. Prezentovat zákazníkům realitu je v obou těchto případech nelicencovaná živnost. Komentátorem může být a také je každý, kdo prezentuje svůj názor. Člověka nedělá komentátorem skutečnost, že je placen za to, co blogeři dělají zdarma.
Spisovatelky a spisovatelé jako já
Spíše člověka komentátorem udělá zaměstnavatel, který usoudí, že mu dotyčný stylista pomůže prodávat noviny. Nejedná-li se tedy o zaměstnavatele s ambicí šířit osvětu, k čemuž pečlivě vybírá portfolio souznících autorů.
Čtěte také
Jak atmosféra ve společnosti houstne, mají to dnešní komentátoři těžší, než jsem to měl kdysi jako komentátor já. Publikum poptává komentáře angažované, být nad věcí se bere jako alibismus.
Nikoho nenaštvat znamená nikoho nepotěšit. A vedle ranařů blogerů a nezávislých glosátorů, kteří si neberou servítky, berou to od podlahy a vyjadřují se, jak se říká, na plnou hubu, působí novinoví sloupkaři bojácně, opatrně.
Cítíte z nich, jak se drží při zdi, nechtějí si to u běsnícího občanstva rozházet, takže to jejich nepřilévání oleje do ohně je neslané, nemastné.
Jak to z odstupu sleduji, zdá se mi, že nemuset si nic myslet patří ke svobodě slova, o které komentátor v éře zdivočelé politické korektnosti jen marně sní.
Mám totiž několik svých oblíbených komentátorů, kteří neomylně trefují hřebíky na hlavičky proto, že si nemusí myslet „něco“ a tak si mohou myslet cokoli. Vesměs to ovšem jsou spisovatelky a spisovatelé jako já.
Autor je komentátor Deníku
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
