Ivan Hoffman: Načasování života

Ústav pro studium totalitních režimů
Ústav pro studium totalitních režimů

Po většinu života jsem měl pocit, že jsem se narodil pozdě a dospěl, když už bylo po všem.

Abych stihnul to podstatné, tedy 60. léta 20. století, chtělo to být ročník 42 jako Dylan, anebo nejpozději 47 jako Ursíny. Jelikož jsem ročník 52, nikdy jsem pořádně neocenil bonmot, že kdo pamatuje 60. léta, ten je neprožil.

Na špatné načasování si ovšem může stěžovat každý. Kdo se nenarodí pozdě, může pro změnu přijít na svět předčasně, takže je už příliš starý, když se děje něco, u čeho stojí za to být. Navíc člověk nezná budoucnost a tím pádem neví, co se ze zdánlivě špatného načasování nakonec vyklube. Milan Šimečka mi kdysi řekl, že měl v životě velké štěstí, že se nenarodil o dva roky dříve.

Měl pocit, že díky tomu v 50. letech neměl šanci hned zkraje zamlada říct, napsat anebo udělat něco, za co by se pak celý život styděl.

Jak stárnu, eviduji stále víc lidí, kteří se vyjadřují k něčemu, u čeho nebyli. Současně mám podezření, že nám, kteří jsme u toho byli, slábne paměť, takže už nevíme přesně, u čeho jsme byli.

Každá doba má návod k použití

Jisté je, že minulost není jen jedna. Má tolik tváří, kolik je lidí, kteří se za ní ohlédnou. Jsem smířen s tím, že co jsem zažil, je už nějakou dobu jinak a ještě se to v budoucnu změní podle toho, jakou minulost zrovna bude veřejnost poptávat.

Na studium doby, do které jsem se narodil trochu pozdě, ale přece, dnes existuje ústav. Našel jsem si na internetu, že jeho ředitel je ročník 83. Bylo mu šest let, když doba, na kterou je expertem, skončila. Protože ji studuje jako totalitní režim, předpokládám, že děkuje osudu za šťastné načasování, díky kterému to, co studuje, nemusel absolvovat na vlastní kůži.

Každá doba má návod k použití. Pamatuji, jak jsem ho jednu dobu hledal u existencialistů.

Albert Camus nechává svého hrdinu meditovat o přednostech nesvobody: „Teprve když jsem opovržený, štvaný, utlačovaný, mohu plně osvědčit, co ve mně je, mohu mít radost z toho, že jsem, mohu být přirozený.“

Své staré přátele z doby minulé si vybavuji jako hlubší a opravdovější bytosti, než jaké mohu potkat dnes. Jakoby lidé se ziskem vnější svobody rezignovali na svobodu vnitřní. Nevím, jestli si toho povšimli i badatelé z ÚSTR.

Ivan Hoffman

Albert Camus optimisticky píše: „Ovšem, nejsem naivní a velmi dobře si uvědomuji, že otroctví nebude zavedeno hned zítra. Bude to jedno z dobrodiní budoucnosti, toť vše. Do té doby se musím vypořádat s přítomností a hledat alespoň prozatímní řešení.“ Podtrhl jsem si to v novele Pád. V osmnácti.