Ivan Hoffman: Křehká socha

03319624.jpeg
03319624.jpeg
0:00
/
0:00

Prohlédl jsem si na internetu video z Ameriky, na kterém dav likviduje v parku „jižanskou“ sochu.

Zavalitá aktivistka nejprve namáhavě vyleze po žebříku na podstavec a po nějaké chvíli se jí podaří navléct soše na krk smyčku lana.

Toho se pak dole chopí bojovníci proti rasizmu a táhnou, až se socha začne naklánět a pak padá, hlavou dolů i s kusem betonu, ke kterému je připevněná. Ten beton pak svou vahou sochu pomačká jako papír a do zdeformovaného plechu pak aktivisté v teniskách rituálně kopou.

Vybavilo se mi, jak jsem kdysi navštěvoval bratra, když pracoval ve slévárně. Obrušoval odlitky soch, které se lily z bronzu. Někdy se jednotlivé opracované díly přepravily na místo určení a až tam smontovaly. Bylo to kvůli váze a obtížné manipulaci. 

Odlévat sochy s tenkou stěnou, například na ztracený vosk nebylo výhodné ekonomicky. I za minulého režimu bylo třeba vykázat zisk a lidská práce tvořila malý zlomek toho, za kolik se vyúčtoval materiál. Když tedy ve slévárně odlili hlavu Lenina, která byla tak veliká, že si v ní při montáži dělníci zahráli karty, hravě se splnil plán.

I demontáž Leninovy hlavy z náměstí v Žilině je na internetu. Na rozdíl od Ameriky do Lenina nikdo nekope.

Skončilo by to výronem kotníku, protože bronz neuhne. Jeřábníkovi se na první pokus nedaří postavit hlavu na korbu náklaďáku a ta se překulí na zem. Pád ji ale nepoškodí. V bezvadném stavu mizí v nějakém depozitu. Na rozdíl od americké sochy z ní ještě někdy může být užitek. Bronz je zkrátka něco lepšího než zinek či olovo.

Sochy upomínající k historii jsou ohrožený druh a tam, kde se historie nepovedla anebo rovnou chybí, je jejich šance přežít nevalná. Tak, jak se na každé prase vaří voda, i na každou sochu se rodí horliví aktivisté. Podstavce po odstraněných sochách jsou pak výzvou pro současné sochaře, aby i oni zkusili zanechat stopu.

Měl jsem kamaráda sochaře, který vymodeloval bustu svého domácího. Odlitek pak umístil na fasádu domu, ve kterém měl ateliér. Po několika letech se stalo, že na výročí osvobození republiky Rudou armádou přišli dva pionýři s květinami a drželi u busty čestnou stráž v domnění, že se jedná o odbojáře.

Vtipné na tom je, že se později ukázalo, že tento mladý sochař díky rodinným konexím získal lukrativní zakázku modelovat medaile podle dochovaných fotografií partyzánů. Také se ukázalo, že si ho statní bezpečnost vedla jako spolupracovníka.

Ivan Hoffman

Po změně režimu se změnil na designéra, vydělal na keramice a také se v pravou chvíli přidal k Mečiarovi. Nakonec prý skončil někde v Americe. Nepřekvapilo by mne, kdyby na uprázdněný podstavec po jižanském vojákovi vymodeloval pro místní radnici sochu zavalité aktivistky. A nechal ji odlít po našem. Z bronzu.