Ivan Hoffman: Potíž s nepřítelem

Byla to nicméně tehdy v roce 1972 přísaha Československé socialistické republice, že budu věrný pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou a že budu bránit svou vlast a socialismus proti každému nepříteli.

Čtěte také

Ivan Hoffman: Kolektivizace

Potíž byla v tom, že jediným nepřítelem široko daleko byla podle mne okupační sovětská armáda, po jejímž boku jsem podle přísahy měl být vždy připraven pevně stát.

Oficiálním nepřítelem tehdy bylo NATO a s okupanty měl náš útvar družbu. Tak se stalo, že jsem se jednoho dne octnul v cizích kasárnách ve vlastní zemi, když na mne v rámci povinně dobrovolného sportovního soutěžení připadla povinnost sehrát šachovou partii.

Na druhé straně šachovnice seděl Rus. Nikdy před tím ani potom jsem nebyl nepříteli tak blízko. Tento můj byl nenápadný, neprojevoval emoce, působil lhostejně, ne ale arogantně. Nevím, co byl zač. Vypadal, že je mimo, ale já jsem nepochybně vypadal stejně, protože při šachu se dlouze mlčí.

Pokus o retro nepřátele Rusy

Vzpomněl jsem si na toho nepřítele z mládí, když naši poslanci vlastenecky novelizovali ústavu a vtělili do ní právo občanů držet zbraň kvůli obraně republiky před nepřáteli. Z vlastní zkušenosti vím, že není snadné rozeznat v bližním nepřítele. Ani když má na sobě vojenskou uniformu.

Čtěte také

Ivan Hoffman: Vyhlížení dědiců

Nevím, jak si to poslanci představují. Nepřítele dnes nelze pořádně definovat státní příslušností, národností, ale ani podle politické orientace, náboženství či třídně. Mnohaletý mír a prosperita způsobují, že se respektujeme v různosti, navíc se s ničím neidentifikujeme tak opravdově, že bychom za to uměli krvácet.

Dokonce i ten pokus o retro nepřátele Rusy působí jako kýč. V režimu globálního kapitalismu je jediným důvěryhodným nepřítelem fanatik s výbušninou, nožem či za volantem. A kdyby jich nebylo, museli bychom si je vymyslet, aby zbrojovky nepřišly o zakázky a lidé o práci.

Ivan Hoffman|foto: Šárka Ševčíková

Ale kdo ví, zda to v minulosti bylo jiné, zda naši nepřátelé byli opravdově zlí, takoví, do kterých se snadno střílí. Hrál jsem tenkrát svou obvyklou španělskou hru a nějakou dobu byla partie vyrovnaná. Nakonec jsem ale prohrál a soupeř mi podával ruku. Nevypadal jako nepřítel. Vypadal jako šachista. Kdybych tu ruku ignoroval, nebyl bych za hrdinu. Byl bych jenom trapný.