Ivan Hoffman: Prázdné ruce
U hledání Boha nejde o to, zda je či není. Jde o to, zda se nechá vidět.
Než jsem zjistil, že je to Bůh, kdo si najde člověka, přišlo mi logické hledat ho mezi lidmi, kteří vypadali, že ho našli. A protože věřící mají slabost pro hledající, měl jsem přátele v různých církvích.
Čtěte také
Díky tomu jsem byl u toho, když do jednoho protestantského společenství zavítal host z daleka, kterého předcházela pověst charismatického kazatele.
Nevybavuje se mi, jak vypadal, ale jak mluvil. Všichni jsme mu viseli na rtech kvůli naléhavosti a vášni, se kterou se vcítil do evangelia. Mluvil o chudobě coby ctnosti, která osvobozuje člověka od materiálních pokušení. „Mám prázdné ruce!“ apeloval na nás zvýšeným hlasem ten muž a stále ho tak vidím, s rukama, ve kterých nic nedržel, názorně napřaženýma k auditoriu.
Když domluvil, do ticha se místo potlesku ozvalo cvakání kazetových magnetofonů, na které si řeč o chudobě nahráli posluchači, kteří měli ruce plné v té době velice drahých přístrojů, pořizovaných v Tuzexu (nebo někde ze Západu).
Zlaté a hliněné nádoby
Mít prázdné ruce je duchovní luxus. Ale také ostuda, neboť mít prázdné ruce se bere jako důkaz neschopnosti udržet korunu. Ne náhodou je dnes nejpopulárnějším politikem v zemi miliardář.
Čtěte také
Zatímco drobní zbohatlíci budí závist, ti největší se těší respektu. Bohatství jim propůjčuje image kompetentnosti. Jsou to vítězové, přirození lídři drsného světa, ve kterém jsou peníze měřítkem čehokoli. A především světa, kde nemít peníze je trapné.
Není snadné mít prázdné ruce. Například mí křesťané, toužící po chudobě, doplatili zbohatnutím na svou přísnou víru, která je činila šetrnými, cílevědomými, pracovitými.
Rovněž dopláceli na to, že v režimu, který jejich víře nebyl nakloněn, museli spiklenecky, skoro bych řekl „mafiánsky“, držet při sobě. Pomáhat si k lepšímu postavení a kariéře, což jejich církevní společenství a jeho jednotlivé členy učinilo řekněme „nechudými“.
Charismatický kazatel ukazoval prázdné ruce vlivným a zámožným členům exkluzivního klubu, kteří ve snaze najít Boha našli cosi, čeho si Bůh pranic necení.
Materiální bohatství.
Naštěstí jsem tou dobou dostal tip také na přednášky o antické filozofii a v zaplněné posluchárně si mezi studenty, ke kterým jsem nepatřil, zapsal za uši, že vtip je v tom „používat zlaté nádoby, jako by byly hliněné a hliněné nádoby, jako by byly zlaté“.
Tudy i dnes vede cesta, jak nechat peníze protékat prázdnýma rukama a podržet si naději, že si mne Bůh nakonec najde.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
