Ivan Hoffman: Na konci bude svoboda
Co má smysl udělat, když člověk ví, že se blíží neodvratná katastrofa? Podíval jsem se ještě jednou na hollywoodskou komedii Nedívej se nahoru, která vychází z předpokladu, že lidstvo zdegenerovalo natolik, že mu chybí pud sebezáchovy, a i kdyby si na něj vzpomnělo, bylo by mu to kvůli politice a médiím k ničemu.
Film je to navzdory výtečnému obsazení spíše zbytečný, reprízou jsem se připravil o další dvě hodiny života, nicméně souhlasím se scénáristou, že byť člověk zná temnou budoucnost, vlastně mu nezbývá než žít, jako by ji neznal.
Čtěte také
Je realistické předpokládat, že k nám brzy přestane proudit plyn. Od toho, se logicky odvinou četné nepříjemnosti, jako třeba krachy podniků neschopných konkurovat, drastické zdražování či nedostatek toho, co jsme měli za samozřejmé.
Člověk nemusí být prognostik, aby věděl, že si za mzdu brzy koupí jen to nejnutnější anebo že mu inflace znehodnotí úspory. Vědomí, že se tak stane, ovšem neznamená, že od teď naše dny začnou jinak než dosud.
Nadále si budeme po ránu čistit zuby a vařit kafe. Nepřestaneme ohřívat vodu plynem proto, že nám plynový kotel brzy bude k ničemu, stejně jako nepřestaneme chodit do práce, proto, že o ni stejně brzy přijdeme.
Konec dobrý za všech okolností
Když se řekne: „Ještě že člověk nikdy neví, co ho čeká!“, myslí se tím útěšná nevědomost, jež vede k činorodosti předurčené vyjít nazmar. Jenže ví-li člověk, co ho čeká, a tedy také ví, že co činí, vyjde nazmar, na jeho činorodosti to nic nemění. Žijeme stále stejný život, protože jiný prostě nemáme.
Pokud se něco mění, je to vnímání širšího kontextu. Postupně nám dochází, že na krizi, která přijde, zůstaneme sami. Stát s jeho představiteli a institucemi, že bude dělat mrtvého brouka, někam se diskrétně vypaří, když ho bude třeba.
Politiků a byrokratů je všude plno, když mohou občana šikanovat, pérovat, ponižovat, peskovat a ždímat. To vše pochopitelně v našem zajmu, neboť k mandátu politika patří vědět, co je pro občana nejlepší.
S katastrofou, za kterou vděčí politikům, ovšem občan od politiků velkoryse obdrží to nejcennější, svobodu zachraňovat se individuálně, bez státního dirigizmu. Konec dobrý – všechno dobré tedy vtipně platí i v případě konce katastrofálního!
Autor je komentátor Deníku
Související
-
Ivan Hoffman: Spolupracovat, nebo soutěžit?
Asi je domýšlivé věřit, že zrovna naše doba dá odpověď na věčnou otázku, zda člověk za své přežití vděčí spolupráci, anebo soutěži. Jsme ovšem v pokušení si to myslet.
-
Ivan Hoffman: Land art
Mám rád tu chvíli, když z pozemku odjede bagr, který shrnul na hromadu ornici. A když už tatrovky navezly kameny na zídky, kamennou dlažbu, ze štěrkovny makadam a potěrák.
-
Ivan Hoffman: Rekordní pád
Někdy se stane, že diskuse pod článkem je zajímavější, než článek. A když jde o peníze v peněžence, v příspěvcích čtenářů se to hemží osobními postřehy ze života.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.