Ivan Hoffman: Land art
Mám rád tu chvíli, když z pozemku odjede bagr, který shrnul na hromadu ornici. A když už tatrovky navezly z lomu kameny na zídky, štípanou kamennou dlažbu a ze štěrkovny makadam a potěrák. To je ta chvíle, kdy už nepotřebuji nikoho, kdy už si všechno udělám sám.
Letos mám navíc dobrý pocit zodpovědného hospodáře, který úspory na stáří, které by jinak vymazala inflace, stihnul směnit za materiál, podle zásady „co je doma, to se počítá“.
Čtěte také
Mám rád tu chvíli, kdy si vyměřuji výkopy a teprve plánuji, kudy povedou terasy, kterými ze svahu vyvzdoruji roviny. Mám nakonec rád i tu lehkou nervozitu, plynoucí z toho, že nemám 3D hlavu neboli prostorovou představivost architektů, díky které bych předem přesně věděl, jak to bude vypadat, když to bude hotové. Jelikož ale cílem je cesta, a cestou se všechno nějak vyvrbí, vím ze zkušenosti, že každý kámen si svoje místo nakonec najde.
Prostor, který se mi tentokrát nabízí pro land art je velkorysý a má dobré světlo. Nehrozí mi časový pres, budu pracovat precizně. Stopu, zanechanou v krajině, je poctivé nahlížet jako agresi, které se příroda brání.
Pravda, o kterou se lze opřít
Čtěte také
Lidské řešení se mi osvědčilo prosazovat s respektem k soupeři. Pokusím se přesvědčit svah, že terasy nebudou znamenat jeho prohru. Nakonec ale vše lidské příroda stejně eviduje jako dočasnost, vědoma si své schopnosti, uvést se při první vhodné příležitosti do původního stavu.
Tohle možná budou mé poslední kamenné zídky. Vzpomínka na ty první je spojena s kamarádem, majitelem stavební firmy, který při pohledu na mou práci řekl, že kdyby mne neuživila novinařina, okamžitě mě zaměstná. Už tomu bude pětadvacet let, a musím říct, že se mi psalo snáz s vědomím, že se nemusím v myšlenkách hrbit podle větru, neboť jsem se mohl, kdyby na to přišlo, uživit i prací.
Jenom perfektní zídka a pouze svobodné slovo má smysl. Nejspíše v duchu věnuji krajinářskou práci, do které se pouštím, kolegovi Julianovi Assangeovi. Samozřejmě pouze za předpokladu, že z kamenů bude vyzařovat síla a řád, a ta pravda, o kterou se lze opřít, jako se o skálu opře svah.
Autor je komentátor Deníku
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.