Ivan Hoffman: Spolupracovat, nebo soutěžit?
Asi je domýšlivé věřit, že zrovna naše doba dá odpověď na věčnou otázku, zda člověk za své přežití vděčí spolupráci, anebo soutěži. Jsme ovšem v pokušení si to myslet: Kvůli hrozbě klimatické krize způsobené bezohledným drancováním přírody. Kvůli válečným konfliktům a obchodním válkám, vedeným pro peníze.
A především kvůli prohlubující se sociální deprivaci člověka páchajícího komplexní kulturní a civilizační sebedestrukci. Asi nikdy v historii nebyl homo sapiens takový pitomec, jakým je dnes díky technickému pokroku.
Čtěte také
Pokud se ptáme na společný jmenovatel hrozeb, kterým lidstvo čelí, nabízí se ukázat prstem na globální kapitalismus, historicky nejagresivnější formu soutěže. Proto máme sklon vidět šanci na přežití člověka ve schopnosti lidí kooperovat, nacházet k sobě cesty, společně čelit osudovým hrozbám. Synonymem budoucnosti je spolupráce. Proto ta úzkost ze ztráty budoucnosti.
Sázka na soutěž je spoléháním se na ty horší lidské vlastnosti, jako je egoismus, chamtivost či bezohlednost. Soutěž neomylně způsobuje koncentraci bohatství a moci do rukou hrstky lidí bez skrupulí.
Bruslit někde uprostřed
Čtěte také
A ani námitka liberálů, že v soutěži vítězí ti nejschopnější a jejich kritici že schopným nízce závidí úspěch, nic nemění na věcné evidenci, že čím déle se soutěží, tím méně je vítězů a tím menší je z nich pro společnost užitek.
Důležité je ovšem říct, že soutěž společnost volí poté, co učinila špatnou zkušenost s kolektivismem. Sázka na spolupráci je totiž zpravidla provázena naivní vírou v dobré lidské vlastnosti, jako je altruismus, skromnost, obětavost. A logicky způsobuje plýtvání, chaos a rovnostářství. Je to paradox, ale kolektivní odpovědnost nefunguje, pokud se neopírá o individuální svobodu. Socialistické elity, které důsledně pronásledovaly individualismus, prokázaly rovnosti a sociální spravedlnosti medvědí službu.
Pohled mé generace do budoucnosti je ovlivněn vyčerpávající zkušeností se socialismem i kapitalismem, s ideologiemi, o které jsme otlučeni jako o mantinely. Cosi nám říká, že rozumné je bruslit někde uprostřed, spolupracovat a soutěžit že je třeba s mírou a ruku v ruce. Že otázka nestojí, o jaký máme být omláceni mantinel. Potíž je v tom, že ideologické mantinely se vyznačují neodolatelnou gravitací a generační zkušenost že je nepřenosná.
Autor je komentátor Deníku
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka