Ivan Hoffman: Alternativní historie

Je to sice kýč k pohledání, ale pod pláštíkem laciné romantiky je patrná lidsko-právní ambice zpětně zúčtovat s rasismem. Děje se tak obsazením černošských herců a hereček, kteří se dnes konečně stali příslušníky londýnské smetánky z přelomu 18. a 19. století. Nemám s tímto věcným nesmyslem sebemenší problém, neboť pro černochy jsem měl slabost již jako pionýr.

Čtěte také

Ivan Hoffman: Špička nosu

Písně, kterými se otřásal autobus, vezoucí nás z pionýrského tábora na Červeném hrádku, byly „černý muž pod bičem otrokáře žil“ anebo „chodím po Broadwayi hladov sem a tam, práci nedostanu, černou kůži mám“.

Vlastně si tyto popěvky na tři akordy při práci občas prozpěvuji i dnes. O tom, jak „John Brown mrtev je a jeho tělo tlí, but his soul is marching on“, anebo že „pevně věřím, že zas přijde den, kdy bude černoch svoboden“. 

Čtěte také

Ivan Hoffman: Nemuset si nic (něco) myslet

Když se nyní zásluhou hvězdné afroamerické producentky stala Afričanka britskou královnou a všechny dívky u dvora mají oči jen pro švarného černého vévodu, mohu říct nejen za sebe, ale i za všechny pionýry z toho autobusu mířícího v polovině 60. let ku Praze, že v něco takového jsme věřili a Netflix nám vlastně splnil dětské sny.

Za vypořádání se s minulostí vděčíme fenoménu alternativní historie. To je ta historie živá, která vždy vítězí nad zažloutlými archiváliemi. Každá generace si potřebuje převyprávět minulé děje podle vlastní potřeby a ke svému gustu. Aby dějiny byly v souladu s naší aktuální zkušeností, máme tendenci se historií, jak to trefně říká kolega Petr Nováček, „obsloužit“. 

Ivan Hoffman|foto:Šárka Ševčíková,Český rozhlas

Obsloužit se historií znamená nechat, co se hodí, a škrtnout, co se nám nehodí do krámu. Aby nebylo, co bylo, a bylo, jak nebylo. Alternativní historii vděčí černý vévoda za početné bílé služebnictvo. Nežije si špatně. 

Už se nepotlouká po Broadwayi hladov sem a tam. Svět je díky Netflixu rázem lepším místem pro život!

Autor je komentátor Deníku