Ivan Dérer: Ministr i vězeň ve službách Československa
Většina jeho rozhlasových promluv vznikla ve druhé polovině 30. let. Tehdy byl Ivan Dérer na vrcholu moci – v několika prvorepublikových vládách působil jako ministr unifikací, školství a spravedlnosti. Nebyly to vysloveně silové resorty, ale Dérer si v nich odpracoval své. Zasloužil se například významně o stavbu nových škol na Slovensku. Mnozí mu měli za zlé, že zároveň dbal na sekularizaci školství. S dramatickým podzimem 1938 v politice skončil.
Čtěte také
Ivan Dérer měl svým původem i vzděláním našlápnuto ke kariéře advokáta, který své schopnosti mohl uplatnit ve všech částech tehdejší monarchie – v Budapešti, Praze nebo Vídni. Absolvent prešpurského gymnázia se poté, co vystudoval v Budapešti práva a pak působil v Galantě a v Bratislavě, se už před první světovou válkou profiloval jako stoupenec spolupráce s Čechy.
Ten, který přivezl Martinskou deklaraci do Prahy
Měl štěstí, že ačkoliv ho krátce zavřeli za protiválečný článek hned v prvních dnech po Sarajevu a následně poslali na frontu, nakonec se k němu zachovala monarchie vcelku kavalírsky. Poté, co byl na frontě raněn, mohl pracovat jako úředník ve Vídni a dokonce se dostal do kontaktu s tajným slovenským i českým protihabsburským odbojem.
Právě Dérer vedle Milana Hodži nebo Vavra Šrobára patřil ke slovenské politické špičce, která se na konci října 1918 přihlásila k myšlence společného státu Čechů a Slováků a jako jeden ze signatářů Martinské deklarace ze 30. října 1918 ji dovezl do Prahy.
S prací advokáta byl konec – vrhl se do politiky a zůstal v ní 20 let. První republice sloužil oddaně, krátce jako ministr pro správu Slovenska, ve 20. letech jako ministr pro sjednocování legislativy v jednotlivých zemích Československa. Jeho československé přesvědčení bylo neoblomné. Vyrobil si tím řadu nepřátel mezi slovenskými ľudáky, ale jako předního sociálního demokrata ho neměli rádi ani komunisté.
Zásadním způsobem se zasloužil o pozvednutí školství na Slovensku a v rámci možností se podílel i na řešení diskriminace národnostních menšin v republice, jak Němců, tak Maďarů. A s přibývajícími 30. léty dovedl oslovit v rozhlase i tyto krajany – maďarsky stejně jako německy mluvil plynně a takřka bez přízvuku.
Za mikrofonem pražského rozhlasu: empatický i exaltovaný
Čímž se dostáváme k archivním záznamům, které nám Ivan Dérer v rozhlasu zanechal. U málokterého politika meziválečných let najdeme tolik záznamů pořízených během relativně krátkého období druhé poloviny 30. let. Jsou to promluvy k různým skupinám věkovým i profesním – Dérer oslovoval děti k Masarykovým narozeninám stejně jako dělníky nebo právníky, vysvětloval zahraniční politiku nebo občanský zákoník, popřípadě se vracel k národnostním problémům.
Čtěte také
V převážné většině těchto projevů natočených ve studiu je Dérerův hlas kultivovaný, chtělo by se říct až empatický, nikdy ne vlezlý, intonačně moderní. Krátce – s mikrofonem si rozuměl jako málokdo z tehdejších politiků.
Jiná situace nastala v roce 1938, kdy začal Dérer burcovat na obranu Československa, jak v Čechách, tak na Slovensku. Agitoval hlavně mezi dělníky a rolníky a podařilo se mu strhnout desetitisícové davy k nebývalé podpoře. To je Dérer v podobě téměř frenetické, vyzývá, křičí a protestuje. Ví, že situace je vážná, ale je potřeba zachovat odvahu a vůli. O to větší zlom přichází s Mnichovem.
Dérerův projev z 30. září 1938 působí dodnes místy otřesně hloubkou svého zoufalství, exministr spravedlnosti se ocitá téměř na kraji pláče, ale zároveň už autenticky přesvědčuje posluchače, že válečný konflikt v dané situaci nebyl pro politickou reprezentaci myslitelný.
Každý ministr spravedlnosti by měl jít na chvíli do kriminálu. Aby měl vlastní zkušenost
Těžko říct, co si Dérer o konci První republiky myslel později, nikdo se ho na to neptal. Válku prožil jako soukromník, zapojil se do odboje, zprvu jako člen nepříliš konspirativně založeného Politického ústředí, a nakonec padl do rukou gestapa a stal se vězněm v Terezínské pevnosti.
Čtěte také
Přežil zázrakem. Po válce už se k politice nevrátil a stal se prezidentem Nejvyššího soudu v Brně.
Po únoru 1948 už to šlo ráz naráz – odchod do penze, život ideologicky podezřelé osoby (ze sociální demokracie vystoupil, protože nesnesl její spolknutí komunisty) a nakonec ročné věznění v roce 1954 za jakýsi „sociáldemokratismus“, dobovou hantýrkou řečeno. Naštěstí se po roce dostal na svobodu. V té době mu bylo jednasedmdesát.
Na samém sklonku života s ním na jaře 1969 pořídil publicista a historik Ján Mlynárik obsáhlejší rozhovor inspirovaný čerstvým udělením řádu od prezidenta Svobody za zásluhy o československé školství. V rozhovoru se kupodivu dostali i k otázce trojího Dérerova věznění. Starý pán reagoval s nadhledem, který si za ta léta vypěstoval ve vztahu k sobě samotnému.
Stojí za to ocitovat: „Maďaři s námi za politická provinění zacházeli nóbl, byli to kavalíři a vězně, kteří patřili k inteligenci, oni považovali za pány. Němci? Ti za politické delikty mučili a vraždili. A v komunistickém vězení nás volali už jenom číslem.“ A s Mlynárikem se shodli, že vězeňská zkušenost by nebyla od věci pro každého, kdo má ambice stát se ministrem spravedlnosti. Což je typický středoevropský postřeh.
Zcela zapomenutý Dérer zemřel v roce 1973 a jeho odkaz oddaného zastánce Československa už dnes nejspíš nevyznává skoro nikdo. Je to škoda, ten muž stojí dodnes za pozornost, i s dobovými omyly, kterých se dopustil.
Související
-
Kdo se zasloužil o vznik Československa? Lidé doma, nebo v zahraničí?
Jak to bylo doopravdy se pokouší odpovědět na otázku, jakou měrou se domácí odboj podílel na vzniku Československa?
-
Jaroslav Červinka, voják tří armád. Jeho život propojuje události, které měnily Evropu
Byl úředně potvrzeným nejstarším československým legionářem. Voják tří armád – rakousko-uherské, carské a československé, ve dvou posledních dosáhl generálské hodnosti.
-
Zlomem v emancipaci žen bylo volební právo, myslí si historička
Jak se žilo ženám před sto lety a jak se změnilo jejich postavení ve společnosti?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.