Iva Pekárková: Vidíme to stejně?
Poprvé mi toho brouka do hlavy nasadil doktor Hrouda, botanik, který v sedmdesátých letech minulého století vedl v Praze přírodovědný kroužek pro děti. Naučil nás toho spoustu, a nejen o kytkách. Občas přišel s nějakou životní pravdou, třeba: „Jak člověk stárne, učí se ztrácet. Věci, místa i lidi.“ Nebo: „Stáří v člověku posílí vlastnosti, které měl celý život, často ad absurdum.“
Nepředkládal nám to jako pravdy v kameni tesané, spíš jako otázky k zamyšlení. A naše dětské dušičky nasály jeho slova do sebe, často jsme o nich dlouho přemýšleli. Jistě, dnes je takových mouder všude plno, ale tenkrát jich bylo pořídku, ztrácela se v nánosech propagandy. Jsem za doktora Hroudu vděčná osudu.
Čtěte také
Jednou doktor Hrouda přišel s poznámkou, že vlastně nevíme, jestli všichni vidíme barvy stejně. Co když svýma očima vidím žlutou šálu, vyjadřuju se o ní jako o modré a ukazuju ji kamarádovi, který ji vidí červeně? Co když jsou lidé, kteří vidí barevné spektrum obráceně?
Tahle poznámka mě stála spoustu bezesných nocí. Je vůbec možné zjistit, jestli ostatní lidé vidí barvy stejně? A pokud je vidí jinak, tak jak? Až po letech jsem objevila, že na tuhle otázku existuje odpověď a ta praví: Podle všeho vidíme barvy stejně. A proč je to tak?
Když je světlo černé a tma bílá
Pro začátek si zkusme představit, že jistý jedinec vidí obráceně ne celé barevné spektrum, ale pouze černobílou škálu: bílou vidí jako černou, černou jako bílou, světle šedou jako tmavošedou a tak dál. Pak by musel čiré sklo, které všechno světlo propouští, vidět jako černé.
Čtěte také
Kdybychom sklo postupně začerňovali sazemi, jeho očím by se jevilo čím dál světlejší a průhlednější. Člověk s obráceným viděním černé a bílé by ve dne neviděl vůbec nic, zato v noci, když je tma, by viděl dokonale. A takhle to, jak všichni víme, prostě nefunguje.
I u barevného spektra je jasnost barev důležitá. Třeba žlutá je jasná barva, a když ztmavne, promění se v hnědou. Říkat „světle žlutá“ je nadbytečné, protože pravá žluť už je světlá. A zatímco je možné vyrobit průhlednou kuličku z modrého, červeného nebo třeba zeleného skla, vyrobit průhlednou bílou kuličku nelze, musí být mléčně zbarvená, aby se světlo mělo od čeho odrážet a vracet se do našich očí.
Tohle byla snad jediná věc, ve které doktor Hrouda neměl pravdu. Barvy podle všeho vidíme všichni stejně. Jak je vnímáme, to je jiná. Většina lidí vnímá jasné barvy jako „veselé“, ale pokud si ji spojují s něčím nepříjemným, může se jim i žlutá, ta nejjasnější barva, jevit jako smutná. Mnozí lidé z mé generace jsou dodnes alergičtí na červenou jen proto, že jim připomíná komouše.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
