Iva Pekárková: Svět se rozpadá, ale víčko drží pevně
Tak vám nevím. Doslýchám se a čtu a – bohužel – leckdy i vidím, že to s lidstvem nevypadá dobře. Visíme v nehostinném prostoru a – aspoň z kosmického hlediska – nejsme středem vůbec ničeho. Nacházíme se na okraji naší galaxie. Kdyby Mléčná dráha byla Praha, žili bychom nejspíš v Letňanech.
Slunce kolem nás neobíhá, kdepak, my obíháme kolem Slunce, vlastně do něho padáme, pomalu, ale jistě. Za 7,5 miliardy let skončíme uškvaření, teda za předpokladu, že Země za tu dobu nezanikne z jiných důvodů. A navíc na naší Zemi, jak se zdá, žije čím dál tím víc lidí přesvědčených navzdory všem důkazům, že to není koule (tedy víceméně koule, přesněji geoid), ale placka. Ano. V takovém světě žijeme.
Čtěte také
Navíc se zdá, že je svět nemocný. Zřejmě se nakazil lidstvem, rozlezli jsme se po něm jako bacily. Nechci tu kázat různá hrůzná proroctví, ale vážně to nevypadá dobře. Futurologie je notoricky omylný obor, to je pravda, ale věcí, které na světě přestávají fungovat, je vážně trochu mnoho. Třeba nás zachrání věda a technika, budeme doufat, a lidstvo za pár desítek či stovek let nevyhyne, zabito vlastními zplodinami tak jako pivovarské kvasinky. Ale fakt nevím.
Vědecké články, které budoucnost lidstva vidí optimisticky, se dnes už nesnaží nikomu namlouvat, že globální klimatické změny neexistují a lidstvo není v ohrožení. Tvrdí pouze, že i když se životní prostředí bude zhoršovat, počasí bude dělat psí kusy čím dál tím častěji, živelných pohrom bude víc a tak dále, lidstvo bude stejným tempem vynalézat nové a nové metody, jak se takovým nepříjemnostem bránit.
Čtěte také
Všechny tyhle články mají jedno společné: předpokládají, že vývoj všeho nedobrého bude lineární. To ale bohužel vůbec není jisté. Je možné, i když snad méně pravděpodobné, že ke změně klimatu dojde skokem.
Aspoň nějaká naděje…
Víc a víc mladých lidí má strach, že se jim Země rozpadne pod nohama. Změny klimatu, i ty postupné, přinesou další hladomory, války o půdu a o vodu. Obyvatelný povrch planety se zmenší a ani nemusí stoupnout hladina oceánů.
Migrace se nepochybně výrazně zvýší a místo válečných uprchlíků a ekonomických migrantů se budou země, které obyvatelné zůstanou (Česká republika bude skoro určitě jednou z nich), potýkat jen s jedním druhem migrantů, těmi ekologickými, kteří už nemají kde žít.
No, třeba to vidím příliš pesimisticky. Třeba lidstvo vynalezne účinný způsob, jak z tohohle marastu vybřednout. Anebo, což mi připadá pravděpodobnější, budeme žít stylem „po nás potopa“ (možná že nejen ta metaforická) a na tyhle věci prostě nemyslet. Jsme-li na velké problémy krátcí, vymyslíme si jiné.
Navrhuju nekonečnou debatu o víčkách podle nového nařízení přidělaných k lahvím. Zdá se, že spoustu lidí nesmírně pobuřují. A utrhnout je – to je dřina. Jo, jo, víčka jsou příšerná!
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
