Ondřej Neff: Mýtus tramvaje číslo 7
Minulý týden se odehrál politováníhodný incident. Ve voze pražské tramvajové linky č. 7 tramvaják slovně napadl ukrajinské manžele a vyhodil je z vozu i s kočárkem a plačícím dvouletým dítětem. Ocitlo se to v médiích, někdo incident dokonce natočil na video.
Dopravní podnik se veřejně kál a řidiče snad vyhodili. Příhoda byla široce komentovaná a konec konců, přidávám se i já. Pozornost vyvolala skutečnost, že se napadených manželů nikdo nezastal. Všichni cestující seděli jako pěny až na jedince, který ze skrytu natáčel na mobil.
Čtěte také
Mravní étos přiměl dokonce i samotného ministra vnitra Víta Rakušana (STAN), aby sepsal cosi jako báseň v próze na téma „všichni jsme cestující v tramvaji číslo sedm‟.
Už 20 let v Praze nebydlím a do tramvaje se dostanu jen málo, nicméně k lince č. 7 mám zvláštní vztah. Jezdil jsem sedmičkou do školy na Žižkově. Takovou tou starou tramvají s otevřenými dveřmi a stupátkem, do které se dalo naskakovat a z ní vyskakovat. Řidič nebyl od obecenstva oddělen a vůz řídil klikou, kterou nasazoval do osy reostatu.
Taky mám se sedmičkou příhodu...
Technický detail uvádím proto, že je pro můj mýtus tramvaje č. 7 důležitý. Stalo se prý jednou v zimě, že sedmička, když minula moji školu na Sladkovského náměstí, směřovala k Olšanskému náměstí a dál k Nákladovému nádraží.
Čtěte také
A tam někde u Olšanských hřbitovů v tramvaji zlobili nezbedové. Řidiče rozzuřili tak, že vůz zastavil, popadl kliku, honil je a protože byli rychlejší, ze vzteku po nich kliku hodil. No a duchapřítomný nezbeda se stačil shýbnout, kliku sebral a hodil přes zeď na hřbitov, kde zapadla do sněhu mezi hroby.
Obě příhody mají společné jen číslo linky a figuru rozzuřeného řidiče. V době mé příhody se rozhodně nemohlo stát, že by ministr vnitra napsal báseň v próze.
Byl to komunistický biřic Rudolf Barák a občanská solidarita mu byl pojem neznámý. Spíš se snažil, on a mnozí před ním a po něm, aby občanská solidarita nebyla a aby ji nahradila otrocká poslušnost.
Možná dokonce, že z té doby v nás něco zbylo. Jistě, jak v kom. S velkým potěšením sleduji, že dnešní mladí lidé počínaje docela malými dětmi nejsou tak zakřiknutí a autoritu neberou vážně tak, jak obyvatelstvo bylo kdysi naučeno.
Nevím, proč se nenašel nikdo, kdo by zasáhl. Třeba se báli, že se tramvaják rozzuří ještě víc a řekne, sakra práce, tohle nemám zapotřebí a odejde pryč.
Co dělat s takto opuštěnou tramvají? Báseň v próze ministra Rakušana nám poučení v tomto ohledu nedává.
Autor je vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
