Iva Pekárková: Proč život ubíhá čím dál rychleji
Snad všichni staří lidé, jaké jsem kdy znala, mluvili o tom, že čím jsou starší, tím rychleji jim ubíhá čas. Někteří nad tím naříkali, jiní to brali tak, jak to přišlo. Ale žádný netvrdil, že to má jinak.
Je to věc tak známá, že jakýsi šprýmař dokonce vymyslel tabulku, která srovnává dobu, o které ten či onen věkovitý člověk tvrdí, že uběhla od nějaké události, s dobou, která skutečně uběhla.
Čtěte také
Když sedmdesátník prohlásí, že se něco přihodilo před pěti lety, tabulka ukáže, že to ve skutečnosti bylo před deseti lety. Když totéž tvrdí osmdesátník, přihodila se událost před patnácti lety, a pokud něco takového tvrdí devadesátník, došlo k té události před dvaceti lety.
Tabulka je to jistě nevědecká, ale podle mých právě tak nevědeckých průzkumů se zdá, že odpovídá skutečnosti.
Čas se zkracuje
Proč se nám, jak stárneme, zkracuje čas? Všichni se pamatujeme, jak nesnesitelně dlouho trvával školní rok. Většině lidí nad padesát se naopak zdá, že rok uplyne jako voda, mnohem dřív, než bychom čekali, a mnohem dřív, než se nám líbí.
Čtěte také
Naše vnímání krátkých časových úseků, třeba klasické čtvrthodinky, ovlivňuje řada faktorů - vnímáme ji jako kratičkou, když spěcháme na vlak, jako dlouhou, když se svíjíme bolestí v čekárně u zubaře a zaplaví nás adrenalin, který pro nás zpomaluje čas, jako ještě delší, když si šlukneme marihuany nebo pozřeme halucinogen.
Ale vnímání časových úseků, jako jsou měsíce nebo roky je, jak se zdá, závislé jen na jednom faktoru a tím je náš věk. Proč je to tak? S tím si lidstvo dlouho lámalo hlavu.
Jeden čas byla populární hypotéza, která tvrdila, že – vzhledem k tomu, že nemáme jinou možnost, jak subjektivně měřit čas, než poměřovat každý prožívaný okamžik s dobou, která uběhla od našeho narození, neustále to podvědomě děláme.
Tok myšlenek
Doba uplynulá od našeho narození se samozřejmě neustále prodlužuje, a tím pádem se ve srovnání s ní každý okamžik pro nás subjektivně zkracuje.
Čtěte také
Z toho se dá vypočítat, že šestiletému dítěti se čas zdá pětkrát pomalejší než jeho třicetileté matce, a není se tudíž čemu divit, že je netrpělivé. Je to elegantní hypotéza, bohužel se zdá, že nesprávná.
Ve skutečnosti je to mnohem prozaičtější. Každý z nás subjektivně měří čas podle počtu myšlenek, představ, vnitřních obrazů, které nám probíhají mozkem. Děje se to podvědomě.
Jsme zvyklí, že nám za určitou dobu proběhne mozkem tolik a tolik myšlenek. Jak stárneme, náš mozek stárne s námi a tok myšlenek se zpomaluje. A tím se pro nás subjektivně zrychluje čas.
Teď, když víme, co je za tím, není na zkracování našeho subjektivního času nic záhadného. Ani hezkého. Mnohým z nás se to vůbec nelíbí. Ale takový je život.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
