Iva Pekárková: Já zírám!
Když se teď i v Česku hodně hovoří o tom, že upřeně na někoho zírat může být jednou z forem obtěžování, kriticky jsem se nad sebou zamyslela. A zastyděla jsem se.
Vím, že propagátoři a propagátorky nezírání mají na mysli spíš upřené – a hladové – zírání muže na ženu, než objektivně vzato žádnou sexuální žádostivost neprojevující zírání ne už tak docela mladé dámy na osobu jakéhokoli věku a pohlaví.
Čtěte také
I tak jsem šla do sebe a pokouším se nezírat. Bohužel je zírání podvědomá záležitost – oko prostě hledá něco zajímavějšího než ono „blbo“, do kterého skelným zrakem zíráváme, když jsme duchem někde jinde. Případně než rychlostí rozmazanou temnou zeď tunelu za oknem podzemní dráhy.
Nezírat – to vyžaduje určité soustředění. Mě navíc, jako zvědavého jedince, lidi kolem dost zajímají a vizuální aspekt zkoumání světa je pro mě hodně důležitý. A tak holt občas zírám.
A blahořečím Přírodě nebo náhodě nebo Bohu, zkrátka čemusi, co mě učinilo ženou. Žena si i v dnešní době může dovolit obtěžovat muže daleko horšími věcmi, než je zírání, a obyčejně jí to projde.
Když vám ujede ruka…
Když jsem začínala s taxikařením v Londýně, ještě jsem trochu bloudila a zvykala si na řazení levou rukou, nastoupil ke mně jednoho večera do vozu rozložitý Jamajčan. Tak tak se vešel na přední sedadlo – pravým stehnem se téměř dotýkal řadicí páky.
Čtěte také
Ve městě musíte často přeřazovat z trojky na dvojku a zase zpátky, a tak pro mě jeho pozice představovala drobný problém.
Brala jsem za páku velmi opatrně, abych svého zákazníka pokaždé nešťouchla do nohy. A tak se stalo, že mi při pokusu přeřadit na dvojku ruka sklouzla z řadicí páky a zastavila se až na jeho stehně. Vyšlo najevo, že jamajský pasažér nosí svou mužskou chloubu v pravé nohavici, a že je značně velká.
Nechtíc jsem ho za ni popadla, a jak byla má ruka připravena sevřít řadicí páku, pořádně jsem stiskla.
Začala jsem se zděšeně omlouvat, ale můj zákazník mě ujistil, že jsem mu nijak neublížila. „Neznám zvyklosti v České republice,“ nechal se slyšet. „Ale budu ji muset brzo navštívit.“
Kolegové na naší taxikářské základně, většinou Afghánci, se mému – doslova – přehmatu chechtali ještě půl roku.
Jim se nic podobného stát nesmí: kdyby nechtěně sáhli pod sukni nějaké dívce, nejspíš by umřeli studem a manželka by je zabila ještě dřív, než by ta dívka volala policii.
Žádnému spoře oděnému děvčeti nedovolí, aby si sedlo dopředu, vedle nich. Musí se vozit na zadním sedadle, kam na ně nedosáhnou.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
