Iva Pekárková: Nepošlapte kytky!
Před devětadvaceti lety mě to fascinovalo. Totiž neuvěřitelná ohleduplnost davů protestujících v ulicích.
Kamarádi a kamarádky, kteří to zažili, mi s očima navrch hlavy vykládali, jak na Václaváku sice byla hlava na hlavě, lidé se tam málem nevešli, ale – nepošlapali kytky.
Iva Pekárková: Jen Romové a Pákistánci
Před pár dny jsem na českém zpravodajském serveru narazila na podivný článek.
Dav se rozestoupil okolo záhonů s květinkami a zachytil každého, kdo málem přešlápl a rozdrtil pod botou nebohou flóru.
„Bacha! Nepošlapte kytky! Nepošlapte kytky!“ ozývalo se z davu revolucionářů.
A záhonky prý skutečně nevzaly za své. Lidem, i když už měli režimu plné zuby, nesmírně záleželo na tom, aby dokázali svou občanskou poslušnost. Oni přece nejsou vandalové, oni jen chtějí změnu režimu.
Revoluci, při které by se nepošlapaly kytky, svět do té doby nejspíš neviděl. Není se čemu divit, že se jí začalo říkat „sametová“.
Můj kamarád Igor Lukeš, americký politolog českého původu, mé nadšení nesdílel. Vyjádřil se dokonce, že by možná nebylo špatné pár kytek pošlapat a pár záhonů zničit.
Rozdupat mnoho záhonů a mnoho pugétů hodit do koše
Věděl samozřejmě, že změnu režimu přinesla doba, ne tiché davy v ulicích. Ty byly spíš jen průvodním jevem, i když spousta lidí získala příjemný – a nikoli nepravdivý – pocit, že i oni k revoluci osobně přispěli.
Iva Pekárková: Co si myslí Bůh?
Už tisíce let se lidé přou o tom, co si o té či oné záležitosti myslí Bůh. Teologové diskutují, armády bojují, církev svatá upaluje kacíře.
Samet pokračoval rozhodnutím nově nastolené vlády vysoké představitele bývalého režimu nijak netrestat. A ničím nepostihovat komunisty, komunistickou policii, agenty StB. Na svět to působilo skvěle a na okamžik si cizinci přestali plést Československo s Čečenskem nebo Jugoslávií.
Stačilo ovšem pár let a ukázalo se, že heslo „Nejsme jako oni“ je sice hezké a chytlavé, ale funguje jen určitou dobu. Nová vláda povětšině skutečně nebyla jako „oni“. Jenže „oni“ se bohužel znovu přeskupili a dál se chovají jako „oni“. Nezbavili jsme se jich ani náhodou.
Myslím, že nejsem jediná, komu situace v českých zemích v posledních pár letech připomíná cosi podobného pomalému puči. Současnou vládu jsme si podle všeho demokraticky zvolili – zvítězila bez násilí, jen s pomocí drsného populismu, lživých reklam a fake news, ale v roce 1946 si Československo přece taky demokraticky zvolilo do čela komunisty. Myslím, že nejsem jediná, kdo začíná mít strach.
A tím se dostávám zas ke kytkám. Humbuk kolem jedné kytice řezaných květin, kterou kdosi svévolně zahodil do koše, když měla být kamsi pietně položena, mi připomíná ty dávné revoluční davy. Ne, opravdu mi není líto nebohého pugétu.
Myslím si naopak, že abychom se zbavili své současné vlády, stojí za to rozdupat mnoho záhonů a mnoho pugétů hodit do koše. Naprosto bez výčitek.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
