Iva Pekárková: Kuře od popelnic a bezzubý strejda
Oba stáli u lavičky v takovém útulném prostoru pod schody do radnice. Jeden člověk a jeden pták. Zalití slunečními paprsky, které sem pronikaly prořídlými listy v koruně platanu. Platany nejsou v Sydney původní, ale v posledních desetiletích je tu vysazují všude. Dobře snášejí drsné podmínky velkoměsta, v létě poskytují stín, v zimě shazují listy a dovolí slunci, aby Sydneyčany ohřálo.
Čtěte také
Na rozdíl od stromu patřil jak pták, tak člověk k původním obyvatelům Austrálie. Pták byl ibis australský, urostlý bílý hezoun s černou špičkou ocasu, černou hlavou a elegantně zahnutým černým zobákem, který se v posledních letech nastěhoval do měst a úspěšně se tu živí žraním odpadků. Neuctivě mu tu přezdívají „kuře od popelnic“.
Člověk byl člen velké skupiny domorodých kmenů, které bílé obyvatelstvo po staletí označovalo jménem „domorodci“, „Aborigines“. Dnes se v rámci politické korektnosti názvosloví změnilo, ale jen trochu – z „domorodců“ jsou „domorodí“ či „domorodí lidé“.
Nejzdvořilejší prý je oslovovat je „strejdo“ nebo „teto“. A tak, když se mě „domorodý člověk“ zeptá, jak se mi dnes vede, odpovím: „Skvěle, strejdo. A jak vám?“
Čtěte také
Strejdovi se taky vede dobře. Stojí tu bez hnutí, nakloněný v nepravděpodobném úhlu, jako by ho před pádem chránilo lano nebo silný vichr, který ho nadnáší. V ruce má plechovku s pivem, nejspíš ne první dnešní plechovku, i když je sotva devět ráno. Věnuje mi široký bezzubý úsměv.
Neodvažuju se ho zeptat, jestli jako mladý prošel iniciačním rituálem, při kterém dospívajícím klukům tradičně vyrazí řezáky, anebo jestli přišel o zuby později. Má na sobě roztrhané tepláky, vyválené v prachu. Těžko říct, jakou barvu měly původně. Ostatně, těžko říct, jakou barvu měl původně on sám. Vypadá jako zapadaný prachem, od spečeného afra až po špičky tenisek. Má neurčitě šedý odstín soch.
Neurčitě šedá barva ulice
Ibis, na rozdíl od strejdy, neklidně pobíhá okolo. Otáčí hlavu sem a tam, naklání ji ke straně, tím svým nádherným zahnutým zobákem zkoumá každý kout, jestli v něm nenajde něco k snědku. Ale v Sydney je čisto, nic tu není. Ibis vyskočí na popelnici, pohrabe se v ní a vytáhne odřezek pizzy. Chvíli s ním bojuje, pak si ho nadhodí do vzduchu a vítězně ho pozře. Odkráčí dál.
Tak jako domorodý strejda, ani ibis už nemá svou barvu. I on má na sobě zažranou špínu, která mu bílé peří proměňuje v neurčitě našedlé, podobné barvě soch.
Původní obyvatelé Austrálie, kteří se dnes ráno setkali před radnicí, jeden černý a jeden bílý, mají tu samou barvu. Barvu, kterou jim dala ulice.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
