Iva Pekárková: Kecskemét, Szeged, Tatabánya aneb Intelekt vs. fištrón
Tatínek byl intelektuál. Z dětství si z něj nejlíp pamatuju záda, jak seděl skloněný nad stolem, pracoval na fyzikálních výpočtech a nesměl být rušen. Po příchodu Sovětů v roce 1968 se uzavřel do sebe, mnozí jeho přátelé emigrovali a těm zbylým se vyhýbal. Jak jsem se dozvěděla o dobrých třicet let později, někdy začátkem sedmdesátek podepsal spolupráci s StB. Pak se už nestýkal vůbec s nikým.
Mně zakazoval veškeré kamarádění s „cizími“ – mezi které patřili spolužáci a děti z přírodovědných kroužků – a dohlížel na to, aby se ze mě stal „biologickej blbec“, tedy člověk, kterého nezajímá nic kromě přírodovědy.
Čtěte také
Filosofie, literatura, historie, to všechno podle něj bylo nebezpečné a mohlo to dostat do maléru celou rodinu. Vtloukal mi do hlavy, že v životě je třeba se řídit logikou, emoce radši vypustit, jinak člověk dělá hrozné chyby.
Když se mámě v roce 1977 povedlo vyběhat devizový příslib na cestu do Jugoslávie pro celou tříčlennou rodinku, otec se zhrozil. Ale i on se po letech rád podíval k moři, a tak jsme se vypravili na cestu v ojeté škodovce.
Muselo se jet přes Maďarsko – kratší cestou přes Rakousko to nešlo – a cesta po všelijakých silnicích trvala mnoho hodin. Otec tak pečlivě sabotoval pokusy mé matky naučit se řídit, že teď bylo jen na něm, aby nás tam odvezl. Byl si svého významu patřičně vědom a celou dobu se těšil ovacím ze strany své manželky a dcery.
Čtěte také
Dokud jsme nedojeli do Budapešti. Tam, na zpola dobudovaném městském okruhu, logika přestala fungovat. Aspoň ta tatínkova.
Když například uviděl na ceduli šipku a nápis „Tatabánya Kecskemét Szeged“ – a my jsme potřebovali do Szegedu –, otec jako matematik usoudil, že tato města tvoří množinu a stačí následovat kterýkoli z prvků této množiny, abychom se dostali, kam potřebujeme.
Když nefungují množiny
A tak, když si všiml výjezdu z okruhu a šipky s nápisem „Tatabánya“, otec odbočil v přesvědčení, že nás tahle šipka dovede i do Szegedu. Matka se mu pokusila vysvětlit, že to nemusí být pravda a že by snad radši měl počkat, až u šipky bude stát „Szeged“, ale seřval ji tak, že už radši mlčela.
Čtěte také
Dlouho, předlouho jsme cestovali po okrajových čtvrtích Budapešti, některé části okruhu jsme projeli pětkrát či šestkrát, dokud to otec, hladový a napůl zdechlý vyčerpáním, nezalomil na nepříliš bezpečném místě v pravém pruhu dálnice, nevypnul motor a nezačal se plně věnovat spílání mně a matce.
V tom okamžiku za námi ve škodovce o pár tříd lepší než naše zastavil chlapík vzhledem, chováním i mluvou připomínající pražského veksláka a nalehl na trumpetu.
„Co je, vole? Nejede ti to?“ oslovil mého důstojného otce, nejmíň o čtvrt století staršího.
„Jo tak tys zabloudil! To nejseš první, vole!“ ujistil ho. „Kam že to jedeš? Nesmíš bejt blbej, musíš mít fištrón, vole.“ Poklepal si kloubem prstu na čelo. „Jeď za mnou!“
A dovedl nás k výpadovce na Szeged.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
