Iva Pekárková: Kecskemét, Szeged, Tatabánya aneb Intelekt vs. fištrón

10. září 2024

Tatínek byl intelektuál. Z dětství si z něj nejlíp pamatuju záda, jak seděl skloněný nad stolem, pracoval na fyzikálních výpočtech a nesměl být rušen. Po příchodu Sovětů v roce 1968 se uzavřel do sebe, mnozí jeho přátelé emigrovali a těm zbylým se vyhýbal. Jak jsem se dozvěděla o dobrých třicet let později, někdy začátkem sedmdesátek podepsal spolupráci s StB. Pak se už nestýkal vůbec s nikým.

Mně zakazoval veškeré kamarádění s „cizími“ – mezi které patřili spolužáci a děti z přírodovědných kroužků – a dohlížel na to, aby se ze mě stal „biologickej blbec“, tedy člověk, kterého nezajímá nic kromě přírodovědy.

Čtěte také

Filosofie, literatura, historie, to všechno podle něj bylo nebezpečné a mohlo to dostat do maléru celou rodinu. Vtloukal mi do hlavy, že v životě je třeba se řídit logikou, emoce radši vypustit, jinak člověk dělá hrozné chyby.

Když se mámě v roce 1977 povedlo vyběhat devizový příslib na cestu do Jugoslávie pro celou tříčlennou rodinku, otec se zhrozil. Ale i on se po letech rád podíval k moři, a tak jsme se vypravili na cestu v ojeté škodovce.

Muselo se jet přes Maďarsko – kratší cestou přes Rakousko to nešlo – a cesta po všelijakých silnicích trvala mnoho hodin. Otec tak pečlivě sabotoval pokusy mé matky naučit se řídit, že teď bylo jen na něm, aby nás tam odvezl. Byl si svého významu patřičně vědom a celou dobu se těšil ovacím ze strany své manželky a dcery.

Čtěte také

Dokud jsme nedojeli do Budapešti. Tam, na zpola dobudovaném městském okruhu, logika přestala fungovat. Aspoň ta tatínkova.

Když například uviděl na ceduli šipku a nápis „Tatabánya Kecskemét Szeged“ – a my jsme potřebovali do Szegedu –, otec jako matematik usoudil, že tato města tvoří množinu a stačí následovat kterýkoli z prvků této množiny, abychom se dostali, kam potřebujeme.

Když nefungují množiny

A tak, když si všiml výjezdu z okruhu a šipky s nápisem „Tatabánya“, otec odbočil v přesvědčení, že nás tahle šipka dovede i do Szegedu. Matka se mu pokusila vysvětlit, že to nemusí být pravda a že by snad radši měl počkat, až u šipky bude stát „Szeged“, ale seřval ji tak, že už radši mlčela.

Čtěte také

Dlouho, předlouho jsme cestovali po okrajových čtvrtích Budapešti, některé části okruhu jsme projeli pětkrát či šestkrát, dokud to otec, hladový a napůl zdechlý vyčerpáním, nezalomil na nepříliš bezpečném místě v pravém pruhu dálnice, nevypnul motor a nezačal se plně věnovat spílání mně a matce.

V tom okamžiku za námi ve škodovce o pár tříd lepší než naše zastavil chlapík vzhledem, chováním i mluvou připomínající pražského veksláka a nalehl na trumpetu.

Iva Pekárková

„Co je, vole? Nejede ti to?“ oslovil mého důstojného otce, nejmíň o čtvrt století staršího.

„Jo tak tys zabloudil! To nejseš první, vole!“ ujistil ho. „Kam že to jedeš? Nesmíš bejt blbej, musíš mít fištrón, vole.“ Poklepal si kloubem prstu na čelo. „Jeď za mnou!“

A dovedl nás k výpadovce na Szeged.

Autorka je spisovatelka, žije v Londýně

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.