Iva Pekárková: Hlučně to vydržet, tiše se zbláznit

Ten na tom byl očividně nejhůř. Zatímco obě ženy – jedna bílá, druhá černá – rády postávaly na předním dvorku, mávaly na kolemjdoucí a přátelsky se škorpily, chlapík rázoval po sousedství a ohrožoval spoluobčany. Občas zmizel, aby ho „na oddělení“ mohli dát do pořádku.

Čtěte také

Iva Pekárková: Nečekané setkání ve frontě na vakcínu

Teď, v době covidové, se sociální pracovníci klienty snaží přimět, aby pokud možno zůstávali doma. Lidem s duševními chorobami či potížemi s učením (jakým se před časem říkalo mentální retardace) nevysvětlíte, že musejí nosit masky a dodržovat společenské rozestupy.

Ženy nový režim zvládají na jedničku. Jen se o něco víc škorpí a běloška, která je kuřačka, vychází několikrát denně na cigárko na dvorek, pokaždé za sebou zaklapne dveře a pak do nich tříská tak dlouho, dokud se černoška na bolavých nohou nepřibelhá z prvního patra a nepustí ji dovnitř. Muž se tak snadno nepřizpůsobil. Často běhal, celý jurodivý, po ulicích, nadával kolemjdoucím, plival na ně, občas dal někomu pěstí. Dvakrát ho přivezli policajti a vysvětlili mu, že jestli se to stane potřetí, bude muset „na oddělení“.

Hluk vadí ostatním, ale vyluzovatele léčí

Chlapík nasadil samoléčbu. Od rána do pozdní noci se z domku ozývala ryčná muzika, tak hlasitá, že se otřásal i náš barák.

Čtěte také

Iva Pekárková: Okna taxíku dokořán a američtí vědci

Sousedé v našem bloku svorně tvrdili, že se s tím nedá nic dělat, když chlap zjevně žije z „peněz na hlavu“. Ale musel se najít někdo, kdo volal policii, protože si do domku – velmi zdvořile – vynutilo přístup osm policistů a s chlapíkem si pohovořili. Týden nato mu bylo z moci úřední odebráno obrovské rádio – muzejní kousek – a dva metrové repráky. Ulice ztichla.

Až po dvou měsících si pro souseda s duševní chorobou přijeli lapiduši. Zjistili jsme, že chlapík, když už nemohl vyhrávat muziku, rozkrájel veškeré zařízení pokoje – postel, skříň, stolek, koberec – kuchyňským nožem na malinkaté kousky. Jistě, je skvělé, že nůž vrážel do nábytku a ne do náhodných spoluobčanů.

Iva Pekárková|foto:Kateřina Janoušková

Už si nikdy nepostěžuju na hluk. Ani ten, který se line z ležení bezdomovců u našeho kostela. Ani na jakýsi východopolský rap, který si pouští, čím dál tím hlasitěji, náš soused Dariusz. Ani na přestřelky z Ianovy televize. Ani na velebné zvuky chválící Hospodina od sousedek v přízemí.

Mně tyhle zvuky vadí, to ano. Ale svým vyluzovatelům pomáhají přežít.

Autorka je spisovatelka, žije v Londýně