Iva Pekárková: Hlučně to vydržet, tiše se zbláznit
Naproti našemu baráku stojí dům na půl cesty. Docela nenápadný, takový, jakých je v Londýně spousta. Dlouhá léta v něm bydlely dvě ženy a jeden muž.
Ten na tom byl očividně nejhůř. Zatímco obě ženy – jedna bílá, druhá černá – rády postávaly na předním dvorku, mávaly na kolemjdoucí a přátelsky se škorpily, chlapík rázoval po sousedství a ohrožoval spoluobčany. Občas zmizel, aby ho „na oddělení“ mohli dát do pořádku.
Čtěte také
Teď, v době covidové, se sociální pracovníci klienty snaží přimět, aby pokud možno zůstávali doma. Lidem s duševními chorobami či potížemi s učením (jakým se před časem říkalo mentální retardace) nevysvětlíte, že musejí nosit masky a dodržovat společenské rozestupy.
Ženy nový režim zvládají na jedničku. Jen se o něco víc škorpí a běloška, která je kuřačka, vychází několikrát denně na cigárko na dvorek, pokaždé za sebou zaklapne dveře a pak do nich tříská tak dlouho, dokud se černoška na bolavých nohou nepřibelhá z prvního patra a nepustí ji dovnitř. Muž se tak snadno nepřizpůsobil. Často běhal, celý jurodivý, po ulicích, nadával kolemjdoucím, plival na ně, občas dal někomu pěstí. Dvakrát ho přivezli policajti a vysvětlili mu, že jestli se to stane potřetí, bude muset „na oddělení“.
Hluk vadí ostatním, ale vyluzovatele léčí
Chlapík nasadil samoléčbu. Od rána do pozdní noci se z domku ozývala ryčná muzika, tak hlasitá, že se otřásal i náš barák.
Čtěte také
Sousedé v našem bloku svorně tvrdili, že se s tím nedá nic dělat, když chlap zjevně žije z „peněz na hlavu“. Ale musel se najít někdo, kdo volal policii, protože si do domku – velmi zdvořile – vynutilo přístup osm policistů a s chlapíkem si pohovořili. Týden nato mu bylo z moci úřední odebráno obrovské rádio – muzejní kousek – a dva metrové repráky. Ulice ztichla.
Až po dvou měsících si pro souseda s duševní chorobou přijeli lapiduši. Zjistili jsme, že chlapík, když už nemohl vyhrávat muziku, rozkrájel veškeré zařízení pokoje – postel, skříň, stolek, koberec – kuchyňským nožem na malinkaté kousky. Jistě, je skvělé, že nůž vrážel do nábytku a ne do náhodných spoluobčanů.
Už si nikdy nepostěžuju na hluk. Ani ten, který se line z ležení bezdomovců u našeho kostela. Ani na jakýsi východopolský rap, který si pouští, čím dál tím hlasitěji, náš soused Dariusz. Ani na přestřelky z Ianovy televize. Ani na velebné zvuky chválící Hospodina od sousedek v přízemí.
Mně tyhle zvuky vadí, to ano. Ale svým vyluzovatelům pomáhají přežít.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
