Iva Pekárková: Aby s námi byl navždy

Letistě Václav Havel airport Prague
Letistě Václav Havel airport Prague

Udělala jsem chybu. Nahlédla jsem totiž do diskuse pod článkem, ve kterém se řeší, co pojmenovat po Karlu Gottovi.

Ukazuje se, že zesnulých osobností, které by si zasloužily, aby po nich byla pojmenována nějaká významná budova, ulice či instituce, přibývá rychleji než významných budov, ulic či institucí. Je to trošku problém.

Ale v diskusi se neřeší, kterému z velikánů sebrat nesmrtelnost zabudovanou do kamene či betonu. Jen jediný člověk si troufl připomenout poněkud omletý vtípek, že po Karlu Gottovi není třeba nic pojmenovávat – máme už dávno Karlův most.

Převážná většina příspěvků jsou nenávistná prohlášení na adresu – hádejte koho. Celoživotního disidenta, významného dramatika a bývalého prezidenta Václava Havla, který, mimo jiné, v 90. letech způsobil, že si Američané aspoň načas přestali plést Československo s Jugoslávií.

Podle drtivé většiny diskutujících si nezaslouží, abychom po něm pojmenovali ani králíkárnu, natož mezinárodní letiště. Lidé, kteří se s ním nejspíš v životě nesetkali, kritizují jeho porevoluční politiku, navážejí se do jeho  pravda, poněkud nezvyklého – sexuálního života, spílají mu, že prý „tuhle zemi dočista rozvrátil“.

Nejaktivnější disputéři jsou jistě trollové, ať už je za to někdo platí, anebo v téhle činnosti nacházejí zvrácené potěšení. Ale v diskusi najdete i řadu příspěvků napsaných lidmi, kteří podle všeho skutečně věří tomu, co píší. Z psychologického hlediska je to bohužel normální. 

Neuvěřitelná schopnost zapomínat

Někteří lidé mají neuvěřitelnou schopnost zapomínat, co si mysleli nebo co říkali před týdnem, natož před 25 lety. Mám šanci to pozorovat na mámě jedné kamarádky. Je to vlastně moc hodná ženská, jen si neumí udělat vlastní názor, a tak přebírá ty, co jsou zrovna v módě.

V devětaosmdesátém nadšeně zvonila klíči (pravda, jen v bezpečí vlastního obýváku), pak pár let každému tvrdila, že „Havla osobně zná“, pak si začala stěžovat na ceny a teď své dceři vyčítá, že prý je „havloidní“. Když se jí někdo odváží připomenout, jaké měla kdysi názory, urazí se a sjede ho: „To vůbec není pravda!“

Pokud se nechcete rozčílit a ztratit důvěru v lidstvo, nejlepší způsob – samozřejmě – je tyhle diskuse nečíst. Ale nacházím jistou úlevu i v pohledu do historie: Masarykovi přece taky nadávali.

Iva Pekárková

A Karlu Čapkovi, jednomu z největších českých humanistů, nosili jeho nepřátelé stovky nenávistných dopisů a strkali mu je do schránky. Teprve po letech dokázali lidé ocenit, co pro českou zemi udělali.

Doufejme, že má naději jak Havlův odkaz, tak i zdravý rozum.

Autorka je publicistka, žije v Londýně