Rakouský esejista a kulturní publicista Konrad Paul Liessmann, který působí na Vídeňské univerzitě, uspořádal ve spolupráci s deníkem Der Standard sérii přednášek na téma „Kolik boha potřebuje škola?“ s podtitulem „Vztah náboženství a vzdělávání“.
Po kritickém a katolickém pohledu přispěl k tématu také afghánsko-německý filozof a odborník na islám z Münsterské univerzity Ahmad Milad Karimi, jenž rakouským novinám poskytl rozhovor.
Často slýcháme, že islámský svět nikdy neprošel osvícenstvím, reformací, nebo jiným procesem či obdobím, které položilo základy naší modernity. Proto se mnozí domnívají, že islám a modernita jsou si vzájemně cizí.
Deník úvodem připomíná Karimiho kritická slova o současné podobě islámu. „Význam islámu je pro dnešní globální svět podstatnější než kdykoliv jindy, ale především pak jeho zkažená forma. Tento monstrózní obraz náboženství, které ničí a pustoší, nemůže být zamlčován. V náboženském a kulturním ohledu se islám nachází v krizi,“ napsal v minulosti Karimi. Teď dodává, že nemůžeme dělat, jako by se nic nedělo.
„Muslimové se nemohou stavět do role oběti v tom smyslu, že nenacházejí východisko. Cestou ze současné krize islámu je pro mě uvědomění si duchovní tradice náboženství,“ říká Karimi, podle něhož by se zjednodušeně dalo říct, že bez znalosti svého původu nemá islám budoucnost.
Filozof je přesvědčený, že islám z podstaty chce vychovávat lidi k dobru, spravedlnosti, míru, lidskosti a soucitu ve světě. Dalším úkolem, který si islámská víra klade, je prý přispět k soudržnosti společnosti.
Nikoliv ve smyslu konkurence k evropským ústavám, nýbrž jako opora v nich ukotvených přesvědčení. Uvědomění si duchovní tradice islámu je pak důležité proto, že toto náboženství velkou měrou přispělo k rozvoji evropské vědy.
„Když se smí dnes islámská teologie vyučovat v Evropě, a to především na německých univerzitách, neznamená to, že se zabýváme pouze okleštěným islámem. Naopak se volně věnujeme duchu tohoto náboženství,“ vysvětluje Karimi.
Der Standard připomíná, že turecká vláda se rozhodla vyškrtnout výuku evoluční teorie z osnov základních a středních škol. Deník proto klade otázku, kdy islám odbočil od své tradice.
Antiislámské projevy jsou dnes v Evropě na denním pořádku. Některé země například zavedly zákaz hidžábu, nebo o něm alespoň uvažují. Není to přitom tak dlouho, co si evropští aristokraté s nadšením měnili jména na Abdulláha či Mohameda a návštěva mešit patřila k nejnovějším módním trendům.
„Vláda v Ankaře není islám,“ upozorňuje Karimi. Podobné vnímání chápe, je ale prý potřeba rozlišovat. „Pokud budeme mluvit o politické reformaci islámu, narazíme na problém, že doposud nebyla vytvořena žádná adekvátní politická teorie. Osobně zastávám názor, že náboženství vybízí k politice, ale samo o sobě by se politikou stát nemělo,“ říká expert.
Karimi podotýká, že islám není činný subjekt, ale vždy to, co z něj udělají lidé. Když se mluví o současném Turecku, jde zejména o duchovně-historická, sociální, ekonomická a politická témata, v nichž náboženství sice hraje roli, ale ne tu hlavní.
Turci totiž nejsou salafisté, wahhábité jako v Saudské Arábii nebo mulláhové v Íránu, popřípadě přívrženci takzvaného Islámského státu. Tyto skupiny „nejsou hluboce věřící lidé, již své náboženství proměnili v politiku, ale ideologové, kteří ideologie nábožensky zdůvodňují. To je ten významný rozdíl,“ zdůrazňuje Karimi.
Rakouský deník pokračuje tématem osvícenství islámu, kterým toto náboženství podle aktuálních debat doposud neprošlo. Nakonec třeba i katolická církev si musela projít namáhavým procesem modernizace. Otázka pak zní, jestli by osvícenství islámu pomohlo.
Osudem istanbulského Chrámu Boží Moudrosti, neboli Hagia Sofia ve světle současného politického a ekonomické vývoje v Turecku se v komentáři uveřejněném v řeckém deníku Kathimerini zabývá Evangelis Venetis z řeckého Institutu pro evropskou a zahraniční politiku. Chrám Boží Moudrosti je považovaný za jednu z nejvýznamnějších křesťanských staveb na světě. Východořímský císař Justinián nechal chrám v tehdejším hlavním městě říše Konstantinopoli, dnešním Istanbulu, postavit v šestém století našeho letopočtu.
Karimi ale takový názor nesdílí a je přesvědčený, že nikoliv náboženství jako instituce, ale naopak lidé by měli projít osvícením. Osvícenství v Evropě bylo podle odborníka hnutí, které vzniklo jako opozice ke křesťanství. „Pokud si myslíme, že osvícenství je řešení všech problémů, musíme se pak také zeptat, proč například osvícení Němci masově vraždili Židy. Osvícenství se tak samo může stát ideologií,“ zamýšlí se Karimi.
Osvícenství má sice v jeho pohledu dobré myšlenky, ale není všeuzdravujícím lékem a sám člověk by měl myslet svobodně. Islám nemá vzdělávací systém a muslimové si tak víru musejí vykládat zodpovědně a pokorně. Pokud se tyto ctnosti islámu budou znovu kultivovat, budou pak prý jeho vyznavači na dobré cestě.
Der Standard se také zajímá, jestli je náboženství soukromou záležitostí a zdali by se na některých místech, například ve školách, víra neměla projevovat.
Karimi reaguje s tím, že náboženství není soukromou věcí, ale osobní záležitostí. „A jako osoby jsme součástí veřejnosti. Místem víry je pak samotný člověk. Pokud bychom chtěli vytvořit prostory oproštěné od víry, znamená to, že bychom chtěli vytvořit místa bez lidí,“ zamýšlí se akademik. Uznává, že člověk má na vyznání právo, to ale neznamená, že svou vírou bude diskriminovat ostatní.
„Od 11. září 2001 poznáváme, že náš svět nemůžeme rozumově uchopit bez povědomí o náboženství. A to je důvod, proč musí být náboženství přítomné nejen ve školách, ale i všude jinde. Většina našich problémů je totiž výsledkem náboženského analfabetismu,“ domnívá se Karimi.
Rozhovor rakouských novin se rovněž dotkl nošení hidžábu, tedy muslimského šátku. Podle dotazovaného odborníka na to v islámském světě existují různé názory. „Je celá řada dobrých důvodů, proč by ženy tento šátek nosit měly. A je celá řada důvodů, které to nepovažují za nutné,“ myslí si Karimi.
Berlín, Londýn, Stockholm, Káhira. Okruh měst, ve kterých útočili teroristé, kteří vraždění odůvodňují islámem, se rozšiřuje. Jednotlivé státy zpřísňují bezpečnostní opatření, analytici přemýšlejí, jak zvrhlou ideologii islámského extremismu vykořenit, ale spolehlivý recept zatím neexistuje.
Vysvětluje, že není jednoduché určit, v jakém věku se člověk stává nábožensky vyzrálým, a nošení hidžábu tak už nebude spojovat jen s pocitem méněcennosti a podřízenosti vůči mužům. Šátek je totiž prý možné vnímat i jako religiózní veličinu s jistou transcendentní hloubkou.
V Karimiho filozofických úvahách hrají roli také televizní seriály. Der Standard připomíná třeba americkou sérii Ve jménu vlasti, která zpracovává téma terorismu, nebo známou Hru o trůny. List se ptá, jaké náboženské motivy a esence se v těchto sériích objevily.
Jmenované seriály představují významný inventář života mnoha lidí, myslí si Karimi. Považuje je za artikulační platformu. Jsou sice vysoce komplexní, ale nenabízejí žádné jednoduché odpovědi, z nichž si na konci můžeme vyvodit třeba zmiňovaný zákaz nošení hidžábu. „Tyto seriály jsou stále ještě dvojsmyslné. Nerozpoznáme z nich, co je, a co není správné, poněvadž otázkou samotnou je člověk,“ zamýšlí se Karimi.
Právě poselství, že na mnoho otázek nemáme žádnou odpověď, je podle něj to, co ho učí islám. „Ten mi totiž nedává odpovědi, ale učí mě formulovat otázky,“ uzavírá rozhovor s rakouským deníkem Der Standard filozof a odborník na islám Ahmad Milad Karimi.
„Zahalování obličeje je projevem fundamentalismu a samo o sobě neohrožuje demokratický stát, ale soudržnost společnosti,“ tvrdí politolog Radko Hokovský.
