Islámský svět zažil v 19. století liberalizaci. Naději ale utnula první světová válka

Bitva o Gallipoli 1915: jedním z velitelů turecké armády byl i Mustafa Kemal (Atatürk)
Bitva o Gallipoli 1915: jedním z velitelů turecké armády byl i Mustafa Kemal (Atatürk)

Často slýcháme, že islámský svět nikdy neprošel osvícenstvím, reformací, nebo jiným procesem či obdobím, které položilo základy naší modernity. Proto se mnozí domnívají, že islám a modernita jsou si vzájemně cizí.

O to důležitější je připomínat nadějné 19. století, kdy se islámských zemí modernita živě dotýkala, píše britský novinář a odborník na Blízký východ Christopher de Bellaigue pro britský týdeník Spectator.

V polovině 15. století Johannes Gutenberg vynalezl knihtisk a díky jeho masovému rozšíření otevřel Západu jednu z cest k modernitě.

Muslimové se k této novince stavěli zády. Než se na Blízkém východě rozšířil tisk z pohyblivých liter, trvalo to 400 let. Po celou tu dobu navíc Osmané trestali tištění knih smrtí. Vzhledem k tomuto faktu se nemůžeme divit obecně přijímané představě o neschopnosti muslimů vyvíjet se.

Čtěte také

Ve skutečnosti je právě teď – v době prezidentství Donalda Trumpa, sílícího vlivu evropských populistů a Kremlu – ten správný čas ověřit domněnku, že islámská společnost není schopna změn, protože má odpor k pokroku.

Století změn v zaostalém světě

Nebylo by příliš znepokojující, kdybychom dokázali, že tomu bylo jinak? Po dlouhou dobu své nedávné historie nejvlivnější země islámu přijímaly západní modernitu za svou. Vzpurnost islamistů se začala projevovat až po první světové válce, která tyto státy zničila fyzicky, a vítězní spojenci se je navíc snažili podrobit i politicky. Jako příklad nám může posloužit vývoj na území dnešního Turecka, Egypta nebo Íránu během „dlouhého“ 19. století až do roku 1914.

Pro modernizaci islámského světa bylo klíčové, že země se mohly chovat jako svobodné a nezávislé jednotky. V případě Egypta to platí jen do roku 1882, kdy začala britská invaze.

Napoleon Bonaparte při návštěvě útulku pro nemocné Jaffě

Změny podněcovali nejen královští autokratičtí vládci, jako na příklad korunní princ Abbás Mírzá, který během napoleonských válek reformoval perskou armádu. K proměnám přispívali i vizionáři, mezi něž patřil egyptský správce a intelektuál Rifa´a al-Tahtawi. Pokrok v jeho pojetí zahrnoval parníky, vzdělávání dívek a jazykovou reformu.

Dalším světským vizionářem byl İbrahim Şinasi, otec turecké žurnalistiky. Ten mimo jiné opovrhoval reakcionáři, kteří nechtěli zavést v Istanbulu plynové osvětlení. Nutno dodat, že tato inovace si vysloužila opovržlivé reakce i v Londýně georgiánské éry, píše britský týdeník.

Islámská společnost byla v předvečer Napoleonova vpádu do Egypta v roce 1798 v mnoha ohledech středověká. Její zaostalost způsobily despotické vlády, vysoká míra negramotnosti a monopol duchovenstva na vzdělání. Pak ale začaly přicházet v rychlém sledu převratné změny. Do islámských zemí dorazily téměř současně telegraf, poštovní služby, pravidla stolování podle západního vzoru. V těsném závěsu za nimi pak přibyly první zdvořilé výzvy, aby se panovník dělil o moc.

Konec otroctví i harémů

Anatomické sály pro ukázky prvních pitev znamenaly popření Prorokova zákazu rozřezávat mrtvoly a zároveň přispěly k tomu, že narostl počet náboženských skeptiků. Morové rány, které ohrožovaly Evropu o dvě století dříve, se podařilo překonat díky zavedení karantény a přísných hygienických pravidel. Vymýcení otroctví umožnil nejprve zákaz samotného obchodování s otroky, později zavržení harémů, kde pobývali konkubíny a eunuchové.

O svá práva se začaly hlásit také ženy. Ze středních vrstev pomalu mizelo mnohoženství. Zatímco ještě na počátku 19. století byly ženy často jen nevzdělaný majetek v rukou mužů, v období kolem první světové války ve městech jako Káhira, Istanbul nebo Teherán neustále vzrůstal počet vzdělaných žen. Tyto ženy se pak mohly angažovat v nově vznikajících národních hnutích. Přispívaly do ženských časopisů, pořádaly humanitární akce, a ke zděšení puritánů odkládaly vrstvu za vrstvou z tradičního islámského cudného oděvu.

Harém na obrazu Francesca Hayeze

V raných 90. letech 19. století prohlásila egyptská feministka Zajnab Favvázová, že islámské zákony ženám nezakazují „zapojovat se do záležitostí mužů“. Stalo se tak v zemi, kde ještě o pár desítek let dříve ztroskotala snaha založit školu pro porodní báby.

Málo známou smutnou skutečností je, že liberalizaci islámu náhle zadusil rok 1914. V prvních dekádách 20. století zahájili turečtí a íránští demokraté revoluce vedoucí k parlamentnímu systému, který omezuje moc panovníka. O dvacet let dříve přerušila podobný proces v Egyptě britská okupace.

Po válce nastupují islamisté

První světová válka tyto vůdčí islámské země zpustošila. Britové a Francouzi Osmanskou říše rozsekali na menší celky. Egypt zůstal pod britskou kontrolou. V Turecku a Íránu se dostaly k moci režimy, které násilně shora prosazovaly západní model společnosti, píše britský týdeník.

Jedním z důvodů, proč se islámské liberální hnutí nikdy neobnovilo, byl jeho vztah k liberálnímu Západu, který se ve skutečnosti příliš liberálně nechoval. Toto zmatení vedlo ke vzniku Muslimského bratrstva a následně dalších islamistických hnutí. A zároveň se stalo, že obhájci uměřeného přibližování Západu, jako na příklad sekulárně smýšlející íránský premiér Muhammad Mosaddek, se za svou politickou nezávislost dočkali nepřátelské reakce Západu. Mosaddek v roce 1951 znárodnil íránský ropný průmysl, který do té doby kontrolovali Britové, za což ho o dva roky později britské a americké tajné služby nechaly během převratu svrhnout.

Kvůli činům, které spáchal Islámský stát a jemu podobné organizace, má dnes Západ tendenci démonizovat nikoliv islamismus, ale islám jako takový. A proto je velmi důležité připomenout si 19. století, kdy islám zažíval přerod v moderní společnost. Zdá se, že něco z toho přetrvalo do dnešních dní a vyplulo na povrch během tak zvaného Arabského jara.

Káhira v 19. století

Druhou možností je udržovat sebeuspokojující a obecně přijímanou představu o islámu, s níž vědomě pracují džihádisté i evropští populisté. Jde o příběh o nevyhnutelném konfliktu a odcizení Západu a islámského světa.

Takový příběh je ale založen na historicky mylné představě, uzavírá pro britský týdeník Spectator novinář Christopher de Bellaigue, autor knihy Islámské osvícenství (The Islamic Enlightenment), která nedávno vyšla v Británii.