Sahara mě hluboce proměnila, můžeme tam slyšet šepot duše, tvrdí průvodce pouští Černohorský

„Nevím, proč to tak je, prostě se to tam děje. To prostředí je k tomu zařízené. Beduíni říkají, že takhle ho bůh vyrobil, že je to místo, kde můžeme slyšet tichý hlas duše. Klíč je pro mě v tom, že se zpomalíme, zastavíme a zklidníme tak, že opravdu můžeme šepot duše začít slyšet. Což je v podmínkách, ve kterých běžně žijeme, obzvláště ve městech, skoro nemožné,“ vysvětluje.

Martin Černohorský|foto: archiv Souladventure

Při putování Saharou ale nejde jen o prožitek duchovní. „Kromě ticha a samoty na Sahaře je pro mě neustálý tělesný kontakt s největší jemností, kterou jsem kdy v životě potkal. Protože ten písek je tam opravdu magicky jemný. A kontakt mezi mnou a něčím tak jemným na tělesné úrovni dělá ty velké pocity a vhledy. Duše hovoří i skrz tělo,“ popisuje.

Smrt je tam blízko

Na Sahaře byl Černohorský asi devětkrát. Naposledy putoval pouští spolu se sedmi muži a pěti beduíny 40 dní. „Ta čtyřicítka se prostě opakuje v mnoha různých věcech. Ať už je to Ježíšův čtyřicetidenní pobyt na poušti, nebo těhotenství trvá 40 týdnů i alkohol má 40 promile… Takže bylo to zajímavé číslo, ale primárně mě inspiroval Ježíšův příběh,“ přiznává.

Čtěte také

Na poušti jsem se bála zimy, škorpionů, ale nejvíc potkat se sama se sebou, říká koučka

„Byl to pro mě úplně jiný zážitek než na těch standardních 14 nebo 21 dní. Opravdu jsme tam začali žít,“ dodává. „Po 30 dnech se člověku přepíše nervový systém a vlastně zapomene, že to měl jinak. Když dostatečně dlouho pobývá v láskyplném a příjemném prostředí, což pro mě Sahara je, tak zapomíná, že nějaké věci má,“ popisuje.

Člověka podle něj změní i to, že na poušti je smrt blízko. „Sahara je jedno z míst, které mě posouvá. Protože v běžné každodenní společnosti mám pocit, že se smrt snažíme jakoby zamést někam do nemocnic či domova důchodců. Ale pro mě je smrt vždy přítomná vedle zrození. Takže pokud hledáme nějakou novou kvalitu sebe sama, chceme v sobě nechat něco zrodit, v mé zkušenosti je to tak, že vždycky předtím něco umírá,“ vysvětluje Černohorský.

Mytí v písku

Na Sahaře se Černohorský v písku koupe i myje. „Vůbec to nebolí a je to úplně efektivní. Dokonce v tom i pereme prádlo. V podstatě, když vyndáte dvě hodiny zahrabané tričko v písku je jako z pračky. Vyklepete ho a je vyprané. Akorát bez aviváže a pracího prášku,“ směje se a nabízí vysvětlení:

„Chápu to tak, že primárně to, co nás zašpiňuje nebo co smrdí, jsou odumřelé části kůže, které písek z těla i všech věcí obrušuje. Takže nehnijí a nesmrdí.“

Martin Černohorský|foto: archiv Souladventure

Dny samoty

Kolik stojí pouť do Sahary? „Dvoutýdenní, který vlastně jezdíme nejvíc, se pohybuje kolem 50 či 60 tisíc korun, s letenkou, servisem od beduínů i s průvodcem. Z hlediska investice do svého vlastního života je to dost nesrovnatelné,“ míní. „Sahara mě hluboce proměnila a pomohla mi nahlédnout do světa, o kterém jsem předtím většinu svého života nevěděl, že existuje,“ přiznává Černohorský.

Pouští prochází účastníci poutě společně, někdy ale každý sám. „Pokud se chcete někdy nalézt, je potřeba si nejdřív dovolit se ztratit. Protože tím zažijeme to nevědění, které je pro nás klíčem k objevování. Hledat není problém, tím můžeme strávit celý život. Ten základní fakt je v tom si dovolit začít nalézat. Takže ztrácení je součástí našich poutí. Někdy, když nás potřebuje Sahara podpořit, abychom si to uvědomili, tak se ztratíme i fyzicky. Samozřejmě pro mě jako průvodce je to v rozumných hranicích, aby se tam lidé při pouti neztratili a neumrzli,“ říká.

„Iniciační dny samoty trvají tři dny. Vlastně dvakrát tři dny v průběhu těch 40. Lidé při nich odcházejí do ústraní. Na část samoty se chodí bez jídla, poutníci mají jen vodu a věci na přespání,“ popisuje Martin Černohorský.

Může se Středoevropan naučit žít na poušti bez vody? Připravuje lidi, kteří s ním jezdí na Saharu? Jak vypadá beduínská kuchyně? Nejen na tyto otázky odpovídá Davidu Šťáhlavskému.