Tenká hranice mezi životem a smrtí na cestě do namibijské pouště
Pokud jste znechuceni světem současné politiky a rádi byste civilizaci alespoň na čas opustili, tak si můžete poslechnout vyprávění dopisovatelky britských Financial Times:
„Letím z Londýna do Johannesburgu a odtud do Windhoeku. Má další cesta vede na malé místní letiště, kde není kontrola jízdenek ani rentgen, jen pilot, který mě vede k Cessně 210, která vypadá jako motorové kolo s křídly.
Teoreticky se sem vejde šest pasažérů, ale jen pokud před nástupem vydechnou a včera se moc nenajedli. Bezpečnostní opatření tvoří lékárnička první pomoci na zádi letadla a pět litrů vody pod jedním sedadlem.
Byla to jedna z mých prvních lekcí o přežití v poušti. Spisovatel Saint-Exupéry kdysi ztroskotal na Sahaře a strávil pět dní bez vody, než přišla pomoc. Mým cílem byla řeka Hoanib, která připomíná nějakou vzdálenou planetu.
Hnědá a později červená nehostinná krajina je poseta rozeklanými žulovými pahorky. Někde pod povrchem jsou diamanty, uran, železná ruda a wolfram. Namibie proto lákala německé kolonisty i správce Jižní Afriky, kteří se nedali odradit 825 tisíci čtverečních kilometrů nicoty.
Namibijská poušť je nejstarší na světě a táhne se podél Pobřeží koster, o němž domorodci z kmene Nama říkají, že je to místo, které stvořil Bůh v hněvu. Jsou lidé, kteří mají pouště rádi, ale já si nejsem jista, zda se hodím k tomu, abych o samotě kontemplovala o nicotě a bezvýznamnosti lidského bytí. Byla jsem jen osamělá žena na poušti.
Cestou jsme slyšeli, že Hoanib, ležící 45 km od pobřeží, je v mlze. Mlha na poušti? Když jsme letěli dál, Hoanib překonala všechna má očekávání. Není tu namibijská poušť, jak ji známe z fotografií pro turisty.
V oslepujícím poledním slunci je to nepřátelské místo s nekonečnými vyschlými kopci, jedním suchým říčním korytem a stužkou zeleně, která se táhne dolů k Pobřeží koster. Až později jsem si všimla zvířecích stop. Byla tu gazela a před týdnem lev, a několik set metrů od nás se potulovali slon, hyena a šakal.
A je tu také tábor na okraji Národního parku Pobřeží koster, kam nesmí žádná vozidla. Kromě našich, protože pronájem Hoanibu zahrnuje právo dopravy k pobřeží přes hoanibský říční systém.
A je to neuvěřitelná cesta. Místy jsou tu jen jediné stopy pneumatik a průvodce Charles vesele vykládá, jak je snadné se ztratit nebo uvíznout v písku. Včera tu jeden švýcarský pár zaskočil mladý slon.
Časté mlhy udržují na poušti život. Jsou tu stromy i rostliny, sem tam se mihnou velká stáda antilop skákavých a hejna místních vrabců – a najednou se objevil i karakal. Vypadá jako přerostlá domácí kočka se špičatýma ušima, která se nonšalantně ubírá kolem našeho auta a větří. Je to jedna z nejvzácnějších velkých koček – náš průvodce Charles dosud viděl jen tři.
Příštího dne jsem se setkala s Namibijcem Filipem Standerem, který studoval biologii v Cambridgi a věnuje se celý život pouštním lvům. Žije v náklaďáku, který má satelit, a proto může denně obnovovat svou webovou stránku Desert Lion. Zdejší lvi jsou tak přizpůsobeni poušti, že dovedou jít celé dny bez vody.
Na poušti je všechno drsnější, silnější a podivnější. Tam, kde stezku řeky Hoanib k moři blokují duny, leží táhlá zelená nížina plná husté vegetace.
Uprostřed stojí osamělá žirafa, která by se možná ráda schovala, ale je ji vidět na míli daleko, a když ji míjíme, provází nás její zkormoucený pohled. Vypadá osaměle, ale na poušti jsou prý všechna zvířata sama. A platí to samozřejmě i o lidech.
Na pobřeží není míli za mílí nic a ve vzduchu je zvláštní podivná zima. Je to hraniční zóna, kde se horko pouště setkává s chladem oceánu, protože Afriku z této strany omývá Benguelský studený proud. Jsem vystavena na pospas větru, soli a slunci.
V době, kdy dorážíme k místu zvanému Möwe Bay, mám pocit, že jsem zestárla nejméně o 100 let. Pobřeží koster bývalo pastí na ztroskotané plavce – návratu na oceán bránil silný příboj a na poušti je čekala smrt hladem a žízní.
Na zpáteční cestě jsme se na 26 minut stavili v oáze, kterou jsme navštívili cestou do pouště a na Pobřeží koster – je tu neskutečné jezírko s jasně modrou vodou, obklopené neúprosnými dunami. Večer jíme podobně jako pouštní dravci pořádné špalky hovězího a řízky z antilopy kudu.
Pravda je,“ uznává dopisovatelka britských Financial Times, „že ji netrháme na kusy, ale dostaneme ji bezvadně připravenou. Na rozdíl od zvířat sedíme kolem táborového ohně pod cizími jižními hvězdami.
racíme se do civilizace a doznívá v nás dojem z pouště, kde platí jediné pravidlo – hranice mezi životem a smrtí je mlhavá, a když se nepřizpůsobíš, tak zemřeš.“
Zpracováno ze zahraničního tisku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
