Funebráci z Břevnova. Dokument o zániku a vzkříšení bigbítu v jedné pražské čtvrti

Nespi, jsou tu Rusové!

Málokomu se v životě podaří zaspat příjezd okupačních vojsk, zvlášť když mu přímo nad hlavou létají invazní letadla. Jiřímu Odvárkovi se to podařilo. Byl doma sám, maminka byla toho času na dovolené v Jugoslávii, a ráno 21. srpna ho musel nakonec vzbudit kamarád, který pracoval na ruzyňském letišti jako technik, a kterého – poměrně logicky – toho rána už nepustili do práce.  

Spolu se potom vydali do pražských ulic a Jiří při tom absolvoval i třeskutou rozpravu se sovětským velitelem v útrobách obrněného transportéru. Jak po letech Jiří vzpomíná: bylo to jak filmový týdeník z roku 1945, jenomže ho šokovalo, že je to všechno v barvě.

Dětství v Břevnově a „Laxík“

Rodina Odvárkových žije v Břevnově už od dob první republiky a ty, kdo tuto pražskou čtvrť trochu znají, nemusím asi přesvědčovat, že jsou v tomto směru šťastnými lidmi. V dobách, kdy dům v zastrčené břevnovské ulici postavil Jiřího dědeček – bankovní prokurista, to ovšem byla čtvrť téměř za městem.

Undertakers v Karlínské besedě, rok 1965|foto: Archiv Jiřího Odvárky

Břevnovskou historii a atmosféru Jiří poznával od dětství. Narodil se těsně po komunistickém převratu v roce 1948 a v břevnovské vilce strávil vlastně celý život. Do celkem klidných poúnorových let, po okraj naplněných Jiřího školními alotrii a průšvihy, vtrhlo navíc někdy počátkem 60. let Radio Luxembourg, a také magnetofon Sonet Duo, který Jirka celé dni i noci ponechával v  pohotovostním režimu, s nahrávacím tlačítkem připraveným k akci.

Stínem těchto „zlatých šedesátých“ pak byla nečekaná a předčasná smrt tatínka, kterého, jak je Jiří dodnes přesvědčen, prostě utrápily poměry až k nevyhnutelnému infarktu, a také odchod staršího bratra na vojnu. Ze čtyřčlenné rodiny tak najednou zůstali jen dva – Jiří s maminkou. 

The Undertakers

O to víc se vrhl na muziku. Historie první břevnovské bigbítové skupiny (inspirace rčením „hrajou jako funebráci“ byla zjevně příliš silná, než aby odolali) je krátká a hutná. Hráli výhradně převzatou hudbu, často oposlouchanou právě z Radia Luxembourg, a v té době ovšem netušili, že už v Anglii skupina tohoto jména existuje. 

Od roku 1964 do roku 1968 odehráli stovky koncertů, ovšem s výjimkou jednoho krátkého zájezdu do Krakova skupina nikdy nekoncertovala ani mimo Československo, ani mimo Prahu, a jen výjimečně se vydala mimo šestý pražský obvod. 

Jiří Odvárka před svým domem v pražském Břevnově|foto: Ivan Štern

Vysvětlení poskytuje Jiří dost lapidární – koncertů byl dostatek a dobře placených, hráli i třikrát týdně, do toho už někteří členové začali postupně chodit do práce a pro něj jako hlavního organizátora bylo čím dál těžší skupinu udržet pohromadě. Srpen 1968 pak v tomto směru znamenal jasný předěl, po kterém se skupina už nesešla.

Kuriózní je, že ze šedesátých let neexistuje jediná nahrávka skupiny. V té době kluci prostě nepovažovali za potřebné sami sebe nahrávat. A pro budoucno budiž také zaznamenáno, že tři zakládající členové The Plastic People of the Universe (včetně Mejly Hlavsy) původně nějakou dobu hrálo v různých sestavách kapely The Undertakers.  

„Vrátil jsem se do jiného města“

Jsme o tři roky později – v roce 1971 se Jiří Odvárka vrátil z vojny a všechno bylo jinak.   Došlo k rotaci kádrů jak na vedoucích místech „ve straně a společnosti“, tak v břevnovských hospodách. Návrat do časů bigbítové nevinnosti už nebyl dost dobře možný, Dubčeka v čele státostrany nahradil Husák, lidé se stáhli do soukromí a při pohledu na repertoár divadel a kin se člověk většinou rozhodl těmto zařízením vyhnout.

Kdybyste Jiřího potkali v sedmdesátých letech, našli byste ho jako uměřeného otce rodiny, bezpartijního pracovníka podniku Kovoslužba, člověka, který o vládnoucím režimu nemá valné mínění, ale do undergroundu nebo otevřeného odporu má daleko. Paradoxně v té době vybíjel kancelářský přetlak chozením do národopisného Vycpálkova kroužku, ale to už je jiná kapitola. 

Undertakers U Holečků v roce 2018|foto: Ivan Štern

Návrat po padesáti letech

Po roce 1989 už nastala zcela jiná éra – Jiří se stal ředitelem bankovní pobočky, svá poslední profesní léta strávil jako odborník na IT ve velké softwarové firmě, a také se začal vracet ke svým koníčkům. Po padesátce v sobě objevil spisovatelský talent – většina z jeho šesti knih je aspoň částečně autobiografická a z jedné z nich, věnované Mejlovi Hlavsovi, se také v dokumentu hojně cituje. 

K  psaní pak v roce 2014 přibyla pravidelná vystoupení obnovených Undertakers – kapela se totiž po padesáti letech (!) vrátila do břevnovských sálů a dodnes každou první sobotu v měsíci koncertuje pro přátele i náhodné diváky. Nutno říct, že i po těch letech je to zážitek. V jejich podání můžete dodnes slyšet dobové skvosty od Rolling Stones, Beatles, The Who, Yardbirds a mnoha dalších převážně britských skupin 60. let.

Co na tom, že ruce už bolí a rytmika už není tak živá, jako bývala. Nic není ztraceno, pokud máte chuť se sebou něco dělat a dělat radost sobě i lidem okolo.