Famákovy dějiny. Jak život režiséra Vlastimila Venclíka ovlivnily „velké“ dějiny 20. století

03066383.jpeg
03066383.jpeg

Dokument Famákovy dějiny nabízí generační uchopení historie a problematiky mocenské perzekuce prostřednictvím reflexe osudů filmového režiséra Vlastimila Venclíka.

Historie má různé podoby. O té „velké“ se zpravidla píše v učebnicích. Ta „malá“ je tvořena příběhy jednotlivců. Nemusí se jednat o významné historické osobnosti. I příběhy méně známých lidí dokáží výstižně reflektovat dějinné události.

Takovým příběhem odrážejícím část české historie druhé poloviny 20. století je i tvůrčí cesta režiséra Vlastimila Venclíka, který byl v počátcích tzv. normalizace vyloučen z filmové akademie. Jeho školní film Nezvaný host zabavila státní bezpečnost a komorní ateliérové cvičení poté sloužilo jako jeden z důkazů údajné kontrarevoluce v Československu.

Zlatá šedesátá...

Když Vlastimil Venclík v roce 1966 úspěšně složil přijímací zkoušky na obor filmová režie a vstoupil na půdu FAMU, zažíval svá nejkrásnější životní léta. Společenská atmosféra se v tehdejším socialistickém Československu zlepšovala měsíc od měsíce, kultura rozkvétala a úspěchy české nové vlny dávaly mladým adeptům filmového řemesla naděje v lepší příští.

Na FAMU vyučovala nejen řada významných českých a slovenských kulturních osobností, ale přijížděli tam i významní lektoři ze zahraničí. Vlastimil Venclík se dostal do tvůrčí skupiny vedené Karlem Kachyňou a již od samých začátků se začal projevovat jako pilný student s vyhraněným směřováním.

Režisér Vlastimil Venclík při procházce po strašnickém hřbitově

Rozhovory s pamětníky

Jeho práce inklinovaly k angažované reflexi společenských poměrů. Takto vznikal i Venclíkův školní film Národ sobě. Dokumentární dílo mělo být filmovou reflexí soudních rehabilitací bývalých politických vězňů. Pražské jaro rozpukalo a atmosféra odvážnějším námětům přála.

Z toho důvodu se mladý student FAMU začal na jaře roku 1968 setkávat s generačně staršími lidmi a za pomoci mikrofonu a kotoučového magnetofonu zaznamenávat jejich vyprávění o životě poznamenaném politickou perzekucí a vězněním v žalářích spravovaných totalitním režimem. Kvůli změně koncepce však mladý student režie použil pouze zlomek pořízených zvukových záznamů. Ze zamýšleného dokumentárního filmu o rehabilitacích se nakonec stal střihový dokument o „groteskní cestě k socialismu“.

Vyloučení ze studií

Mladý tvůrce byl krátce před dokončením studia vyloučen kvůli filmu Nezvaný host. I když námět Nezvaného hosta vznikal ještě před srpnovými událostmi roku 1968, film svou stylizací aktualizačně reagoval na situaci vojenského obsazení Československa.

Herec Pavel Landovský svým oblečením nápadně připomínal vetřelce z východu a vyústění příběhu, v němž mladý manželský pár po prvotním vlažném odporu nakonec akceptuje soužití s neznámým mužem v malém sídlištním bytě, zase navozovalo téma „dočasného“ umístění sovětských vojsk.

Morální rehabilitace se režisér dočkal až po roce 1989, kdy Nezvaný host získal několik cen na filmových festivalech a někdejšímu „famákovi“ byl se zpožděním dvaceti let udělen akademický diplom.

Článek je převzatý z Českého rozhlasu Vltava.

Spustit audio
autoři: Petr Slinták, Jana Přinosilová

Související