Té noci pes neštěkal. Poslechněte si oceněný dokument o smrti mafiánského bosse z divokých devadesátek. Příběh vypráví jeho manželka

21. říjen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vražda (ilustrační snímek)

Patřil k nejmocnějším mužům podsvětí. Udržoval kamarádské vazby s kmotrem Františkem Mrázkem a říkalo se, že Mrázek se od něj naučil řemeslu. Podle manželky Marie byl ale rovným chlapem, i když v divokém podnikatelském prostředí si servítky nikdy nebral. Dne 14. dubna 1996 ale jeho život vyhasl. Antonín Běla zemřel rukou najatých vrahů. Kdo měl zájem na jeho smrti? V dokumentu, který ocenila porota na soutěži Prix Bohemia Radio, na něj vzpomíná jeho manželka Marie Bělová.

Dům s masivními mřížemi na kraji Úval ještě nese stopy po dvou protitankových střelách, které na něj kdosi vypálil v roce 1995. Nikdy se nezjistilo kdo. Ale bylo to prý varování pro romského podnikatele a podle mnohých i mafiána Antonína Bělu.

A nezůstalo jen u varování.

Zahrada se vzrostlými stromy, za domem opuštěný kotec po rotvajlerovi Clifovi. Měl chránit majitele a hlídat dům. Útočil na všechny, kteří nepatřili k jeho lidské smečce. Jen té osudné noci neštěkal. Zvláštní.

Život spojený s podsvětím

Otevřít přichází drobná sedmasedmdesátiletá žena. Stále půvabné rysy ve tváři prozrazují, že bývala velmi krásná. Marie Bělová. Dům v Úvalech z větší části zůstal tak, jak vypadal v čase tragédie v polovině devadesátých let.

Marie Bělová, Antonín Běla

„Já tady bejt nemůžu, všechno na mě tady padá. Budu šťastná, až odsud vypadnu,“ říká. Doufala, že čas všechno zahojí, ale nezlepšilo se to, a tak dům prodává.

Rozhlasový dokument s názvem Té noci pes neštěkal nechce objasnit a v úplnosti popsat život a skutky Antonína Běly. Nabídne pohled ženy, která vedle něj prožívala to, co plnilo stránky novin a internetové servery. Něco určitě nevěděla, něco nevnímala a je jasné, že o něčem mluvit nechce. Je to příběh ženy, která vstoupila do jiného světa. Světa spojeného s podsvětím.

Osudová láska

Svou osudovou lásku potkala Marie Bělová v roce 1964. „Dělala jsem v porcelánce, stýkala jsem se i s cikánečkou Toninkou. Jednou za ní přijel Tonda z Prahy. Až mě zamrazilo, krásnej chlap jako hora. Díváme se na sebe jako okouzlení… Tak přesně tomu se říká láska na první pohled,“ vzpomíná Marie Bělová.

Čtěte také

Její rodina muže nepřijala. Vzpomíná na chvíli, kdy odcházela od rodičů. „Stojím ve dveřích a táta mi říká: ‚Mařenko, ještě máš jednu nohu doma. Ale jestli dáš i tu druhou nohu přes práh, tak se tě zříkám…‘ A já ten práh překročila. A v ten moment jsem patřila jinam, do jiné rodiny. Mezi Romy, kteří mě, kromě mého muže, nikdy nepřijali.“

Antonín Běla, kterého rodina bůhvíproč nazývá Jardou, měl podnikatelskou duši, což byl za socialistické totality problém. A tak začal „soukromničit“ jako překupník nedostatkového zboží pašovaného ze zahraničí, půjčoval peníze a veksloval. A taky dbal na to, aby měl dobré vztahy s policií a tehdejšími politiky.

Věděl proč. Nedostatkové zboží chtěli za socialismu všichni. Ale ani dobré známosti na patřičných místech nezabránily tomu, že se Běla v sedmdesátých letech ocitl ve vazbě za pašování. Bylo to v nejnevhodnější chvíli, protože na cestě bylo první děcko a plánovali s Marií svatbu.

Hrib Antonína Běly, Olšanské hřbitovy

Postarat se o chábra

Místy se zdá, jako by paní Marie vyprávěla o svém muži trochu jiný příběh, než vedle něj prožívala ona sama. Snažila se vychovávat dva syny – Marcela a Jaroslava – ve velmi neklidné atmosféře rodiny. I na nich se vše tragicky podepíše.

Sféry Bělova obchodního zájmu byly široké. Od vekslování přes půjčování peněz, provozování hospody, pašování… Prostě všechno, z čeho plynuly peníze.

Rodinu zaměstnával prodejem nedostatkového textilu, a tak se Marie Bělová, dcera právníka, musela společně se svou tchyní postavit za prodejní stánek.

„Moje nová rodina neuznávala vzdělání. Tchyně se neuměla ani podepsat, ale měla velké slovo. Každou chvíli mi od ní přiletěla facka. Muži jsem to ale neříkala, protože pak by mě mlátila celá rodina. Byl někdy se mnou, ale někdy taky ne. Občas mě třískali všichni,“ líčí.

portrét Antonína Běly

Revoluční rok 1989 znamenal prudký zvrat i v mafii. Hroutí se nejen vláda, ale i bezpečnostní složky státu. To nahrává budoucím mafiánským bossům. Ti se už od začátku snaží udržovat dobré styky s novými politiky, a tak mnozí finančně podporují i Občanské fórum.

Devadesátá léta umožnila divoké podnikání na hraně zákona i za ní. Běla si pozvolna vybudoval pověst romské autority a začal být ve svých kruzích vnímán jako člověk, který v podsvětí rozhoduje a soudí.

„Svým lidem můj muž říkal chábr. To je v galerce něco jako parťák, můj kolega. A takovýmu chábrovi, byl to třeba vekslák, zařídil byt, koupil mu auto. Občas se ho ptali: ‚Jardo, proč to děláš?‘ Odpovídal: ‚Protože to jsou mý lidi a protože by mi jinak dělali ostudu.‘ Ale taky byl krutej, protože nesnášel drogy. Jednou si v Plzni všimnul, jak jeden z nich šňupe. Strašně se rozčílil. Ptal se ho, kolik to bylo gramů. On říká: ‚Tři‘. A on na to: ‚Přidáme k tomu nulu a ty půjdeš třicet kilometrů vedle auta pěšky, až pojedeme na Prahu.‘“

Začátkem devadesátých let se začal Běla scházet s Františkem Mrázkem. Občas prý spolupracovali a Bělův syn Jaroslav začal chodit s jeho dcerou. Ani Běla, ani Mrázek to neviděli rádi.

Druhý syn Marcel se dostal do spirály závislosti na drogách. Bylo mu osmadvacet, když zemřel.

„Přežít svý dítě je to nejstrašnější, co může mámu potkat. A v našem úvalském domě po smrti Macka už nic nebylo jako dřív. Při životě, jaký vedeme, se občas do mých pocitů začíná vkrádat úzkost. Můj muž to necítí a nevnímá, ale já se občas bojím. O svého teď už jediného syna. O svého muže a někdy se bojím… svého muže… Bojím se… o nás,“ zapisuje si Marie Bělová.

Podraz na Mrázka

Koncem roku 1995 se Běla ocitl ve finanční nouzi. Potřeboval půjčit peníze, a tak jeho cesta vedla za Mrázkem. Ten mu je slíbil, ale měl podmínku: potřeboval odklidit člověka, který na Mrázkův příkaz zavraždil nepohodlného novináře.

Čtěte také

Běla to slíbil, ale rozhodl se pro fintu: nechal toho muže odvézt do lesa a nastražil vše tak, jako by byl prostřílený samopalem jako řešeto. Pak udělali snímek „zabitého“ a poslali ho Mrázkovi. Běla muže mezitím poslal do Německa. Byl to podraz, který se neodpouští.

O tom, jak tohle období prožívala, Marie Bělová moc mluvit nechce. „To, co cítím ke svému muži ještě dnes, po tolika letech, je zvláštní směsice lásky a hořkosti. Párkrát mne napadlo, že odejdu, když mne tejral a zbil, ale věděla jsem, že kdybych našla tu sílu a odešla, strašně bych to odnesla. A přišla bych o děti. Ano, obdivovala jsem ho: jeho duševní sílu, jak ho všichni kolem respektovali,“ popisuje.

Té osudné dubnové noci roku 1996 pes neštěkal. Antonín Běla byl ve své vile v Úvalech prostřílen sedmatřiceti ranami ze samopalu. Nejméně patnáct ran bylo smrtelných.

Policie je přesvědčena, že na Bělu stříleli bývalí elitní policisté a bodyguardi. Šlo o profesionálně naplánovanou akci. Začíná vyšetřování, které bude trvat léta.

Brzy je jasné, že co mělo na první pohled vypadat jako loupežná vražda, byla poprava člověka, který začal být některým lidem nebezpečný a nepohodlný. Marie Bělová tohle všechno musela žít... 

Zemřela v listopadu 2020.

autoři: René Kočík , Bronislava Janečková
Spustit audio