Fukuyama: V roce 2020 posilovali autoritáři, globální demokracie ale má naději

V posledním desetiletí jsme podle něj byli svědky toho, co americký sociolog Larry Diamond nazývá „demokratická recese“, kdy se dobře daří autoritářským režimům a vláda práva oslabuje. A tento trend by mohl vést až k depresi, která by se vyrovnala té ze třicátých let minulého století.

Čtěte také

Jiří Pehe: Česká demokracie krizový rok 2020 ustála

Na geopolitické úrovni svou vládu v uplynulé dekádě konsolidovaly zejména dvě autoritářské velmoci, které agresivně podporují antidemokratické iniciativy po celém světě. A pandemie nového koronaviru v mnoha směrech posílila postavení Číny, konstatuje Fukuyama.

Země sice nese odpovědnost za prvotní rozšíření choroby, dokázala ale zavést přísná opatření, která jí patrně umožnila nemoc potlačit. Navíc čínská ekonomika se už vrátila na úroveň období před začátkem pandemie.

Zároveň začala být čínská zahraniční politika nově mnohem agresivnější. Peking se nebojí vyvolávat konflikty se sousedními zeměmi, například s Indií, a diktátorský způsob vlády nastolil i v Hongkongu, čímž narušil své sliby z roku 1997.

Rusko zase podle Fukuyamy pomocí sociálních médií pokračovalo v destabilizování demokratických zemí – a to jak těch blízkých, tedy Ukrajiny a Gruzie, tak i vzdálenějších oblastí, kam patří Evropa a USA. Kromě toho se ruský režim pokusil odstranit opozičního politika Alexeje Navalného.

Povstání proti diktaturám

Zákeřnější hrozba vůči demokracii ale přišla trochu paradoxně z demokratických zemí, kde demokraticky zvolení vůdci usilují o oslabení ústavy a zásad právního státu. Koronavirová krize jim totiž dala skvělou příležitost posílit svou moc. Maďarský parlament například odhlasoval mimořádné pravomoci pro premiéra Viktora Orbána.

Čtěte také

Leona Šmelcová: Ve Venezuele padla poslední bašta demokracie

Podobné snahy vládců získat větší podíl na moci nebo odložit volby se objevily na Filipínách, v Tanzanii či Bolívii. Indický ministerský předseda Naréndra Módí pod rouškou pandemie pokračoval jak ve své protimuslimské politice – kdy nový zákon o občanství muslimy například zbavuje volebního práva –, tak i v dalším omezování autonomie Kašmíru.

Během posledních šesti let byla zároveň k vidění řada lidových vystoupení proti diktatuře – ať už to bylo na Ukrajině, v Nikaragui, Alžírsku, Súdánu, Arménii nebo Bělorusku. Mnoho těchto protestů se však letos zastavilo, protože pandemie omezuje možnosti prodemokratických sil k mobilizaci a protestu.

Slibná liberalizace v Etiopii, spojovaná s premiérem Abiyem Ahmedem, který v roce 2019 dokonce získal Nobelovu cenu za mír, se změnila v občanskou válku proti odbojnému státu Tigraj. Arménské demokratické hnutí pak pro změnu oslabila neúspěšná válka s Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach.

Rána pro demokracii

A pak je tu samozřejmě Amerika. Po zvolení Donalda Trumpa prezidentem v roce 2016 se Spojené státy dostaly do čela něčeho, co bychom mohli označit za „světové populistické povstání“, píše ve Wall Street Journal Fukuyama s tím, že Trump podobně jako jiní populisté využíval svůj mandát k tomu, aby oslaboval instituce tvořící systém brzd a protiváh – tedy FBI, zpravodajskou komunitu, veřejné úřady, federální justici a mainstreamová média, která soustavně označoval za „nepřátele amerického lidu“.

Čtěte také

Jediná náplast na Trumpovu porážku je jeho vidina kandidatury v roce 2024, věří politolog Lepš

Trumpovým dosud nejzávažnějším útokem na demokratické instituce bylo to, že se nesmířil s porážkou v listopadových prezidentských volbách a dál opakuje lživá tvrzení o „zmanipulovaných“ volbách. Neschopnost Američanů dodržet pravidla a normy své vlastní demokracie ale zároveň zasadila ránu demokracii celosvětové.

Jak Fukuyama podotýká, v Rusku se skutečně zmanipulovanými volbami budí Trumpova obvinění na adresu amerického systému škodolibý smích. Autoritářští vládcové po celém světě ale dosluhujícího šéfa Bílého domu napodobují třeba i v tom, že kritická média označují za šiřitele lživých zpráv.

Další ránu postavení Spojených států zasadilo i šíření covidu-19. Pandemie zrychlila už probíhající přesun těžiště světové ekonomiky ze Severní Ameriky a Evropy do Asie a dál tak snížila relativní geopolitický význam USA.

Rok hrozeb

Rok 2020 byl plný nejrůznějších hrozeb pro globální demokracii, od masového porušování zákonů až po postupnou erozi demokratických norem. Politolog Fukuyama má za to, že tato krize by měla všechny přívržence demokratických hodnot vážně znepokojovat.

Čtěte také

Zeman od Trumpa nic nezískal, Evropany teď od Bidena čeká „tvrdá láska“, říká americký politolog

Je tu ale podle něj také naděje, že všechno se může obrátit k lepšímu. Americký systém brzd a protiváh koneckonců vydržel a americký lid Trumpa podruhé nezvolil. Mnoho republikánů sice legitimitu voleb stále zpochybňuje, nicméně Joe Biden 20. ledna skoro jistě složí prezidentský slib.

Amerika se v první řadě pod jeho vládou znovu vrátí do čela společenství demokratických zemí. Je ale možné doufat i v to, že se nový prezident pokusí obnovit narušenou důvěru v instituce.

Ostatně jedním z velkých nedorozumění koronavirové krize je v pohledu Francise Fukuyamy názor, že autoritářské vlády si v boji s virem nutně vedou lépe než ty demokratické. A pokud srovnáme Spojené státy a Čínu, je to možná pochopitelný závěr. Vždyť Američané zaznamenaly stovky tisíc obětí covidu-19, kdežto Čína jen pět tisíc.

Krize vedou k pozitivním změnám

Při důkladnějším zkoumání se ale ukazuje, že je vše trochu jinak a že jsou tu demokratické země, které si při zvládání nákazy vedly stejně dobře nebo i lépe než Čína. V první řadě to jsou Jižní Korea, Tchaj-wan a Nový Zéland, počítat mezi ně je ale možné i Kanadu nebo Německo. A demokratičtí vůdci těchto zemí, třeba jihokorejský prezident Mun Če-in nebo německá kancléřka Angela Merkelová si díky zvládnutí krize dobře vedou také u voličů.

Čtěte také

Luboš Palata: Koronavirový rok střední Evropy: Od triumfalismu k evropské pokoře

Globální demokracie nicméně bude čelit výzvám také v příštím roce, který poznamená hospodářská recese a rostoucí podrážděnost společností, trpících pandemickými omezeními. Lidé po celém světě jsou zkrátka nešťastní a pociťují strach a nejistotu.

To není zrovna recept na politickou stabilitu, konstatuje americký autor. Je ale dobré si připomenout, že předcházející krize často vedly také k pozitivním změnám, když odhalily neúspěchy špatných politiků a vyvolaly poptávku po reformách.

A tak i když ne každý je s demokracií spokojen, odpor proti brutálním a zkorumpovaným režimům byl i v tomto roce viditelný po celém světě. Projevil se jak na výsledcích voleb, tak i v tom, že lidé neváhali vyjít do ulic, uzavírá v deníku Wall Street Journal politolog Francis Fukuyama. 

Jakým příběhem letos v lednu odstartovala celosvětová vědecká bitva proti covidu-19? – Evropa zažila nejchmurnější rok poválečné historie. Kromě pandemie se musela vyrovnat i s neklidem ve svém okolí. – A zatímco bohaté státy zahajují očkování, zbytku světa nezbývá než čekat.

Poslechněte si nedělní výběr ze zahraničního tisku, který připravili Miroslav Tomek a Štěpán Sedláček.