Libor Dvořák: Koronavirová krize otřásla v Rusku doslova vším

Začalo to tím, že pandemie pokazila nejdůležitější svátek roku – oslavu Dne vítězství, tentokrát přikořeněného kulatým 75. výročím porážky Hitlera. Koronavirus je ovšem soupeř neoblomný, a tak nezbylo než tradiční přehlídku z 9. května o šest neděl odložit. Totéž platilo i o veledůležitých ústavních změnách, rovněž přenesených na pozdější termín – tentokrát z 22. dubna na 1. červenec.

Čtěte také

Libor Dvořák: Odchází Putin, nebo neodchází?

U těch ústavních změn se chvilku pozdržme, protože to byla zřejmě nejdůležitější ruská vnitropolitická událost roku. Hypoteticky předpokládala docela významné přerozdělení kompetencí v nejvyšších státních a politických strukturách (například posílení již existující, ale zatím jen marginální Státní rady či rozšíření pravomocí dvoukomorového parlamentu).

Nic takového se ovšem ve skutečnosti nestalo a hlavní reálnou ústavní změnou nakonec bylo… anulování dosavadních čtyř Putinových prezidentských období. Vše ostatní liberální analytici označují za pouhou „kouřovou clonu“. V praxi to znamená, že v roce 2024 Vladimir Putin může na nejvyšší úřad v zemi kandidovat znovu a pak ještě jednou. Hypoteticky tedy může v čele státu setrvat celkem 36 let – včetně období 2008–2012, kdy de iure sice byl „jen“ premiérem, ale de facto zemi vládl stejně.

Zákeřný covid

Jenže pandemická pohroma tohoto roku, covid-19, pověstí udatného a rozhodného vůdce Vladimira Putina značně otřásla. Ten totiž na rozdíl od mnoha světových politických vůdců doslova zalezl do nory a tam čeká, až se pandemie konečně přežene – což samozřejmě může trvat ještě velmi dlouho. Už od jara ruský prezident vládne i rokuje hlavně prostřednictvím videokonferencí a na veřejnosti se prakticky neobjevuje.

Ukrajinský novinář Vasilij Rybnikov to shrnuje takto: „Každý další světový politik, zvítězivší nad koronavirem (a došlo to tak daleko, že bez jakéhokoli zvláštního poprasku covid-19 prodělal dokonce i poražený z posledních ukrajinských prezidentských voleb Petro Porošenko), je pro Putina problémem a doslova vykřičníkem... Ruští lidé stále častěji vrhají nechápavé pohledy na novo-ogarjovskou bunkrovou izolaci, v níž už od jara tiše a skoro nepřetržitě vězí nejodvážnější prezident světa, macho Putin, jehož osobní statečnost, jak známo, překračuje všechny myslitelné i nemyslitelné meze.“ Ironií zkrátka ukrajinský kolega nešetří a ruský prezident si ji bezesporu zaslouží.

Čtěte také

Ondřej Soukup: Navalnyj není Skripal. Tím, že byl otráven, Putin překročil Rubikon

A jako by ani toho nebylo dost, Putin se choroby bojí natolik, že pokud se s ním chce někdo v Novo-Ogarjovu nebo v Soči, kde se většinou údajně zdržuje už od léta, setkat osobně, musí se nejdřív nechat otestovat, do výsledku čekat v domácím vězení a pak trávit ještě 14 dní v karanténě, během které smí jen do přilehlé zahrady u domu, kde toto vše podstupuje…

Nepovedená otrava

Když k tomu všemu připočteme ještě srpnovou travičskou lapálii s hlavním ruským politickým opozičníkem Alexejem Navalným, je to další nepříjemnost, které je Putin vystaven. I když to přirozeně nikdo dokázat nemůže, nejčastější podezření opět míří na pána Kremlu. Ostatně, on sám vše na velké bilanční tiskové konferenci 17. prosince víceméně potvrdil, když připustil, že Navalnyj byl jako „zájmová osoba amerických tajných služeb“ ruskými agenty od roku 2017 skutečně sledován. Korunu všemu Putin ovšem nasadil tímto konstatováním: „A kdo ho k čemu potřebuje? Kdybychom chtěli, tak bychom vše dotáhli do konce!“

Libor Dvořák, publicista a komentátor|foto:Anna Duchková,Český rozhlas

Současný předseda Státní dumy a někdejší prezidentův kremelský poskok Vjačeslav Volodin před šesti lety prohlásil: „Existuje-li Putin, je tu i Rusko! Nebude-li Putin, pomine i Rusko!“ V jistém smyslu je to vlastně pravda, ale musíme k tomu dodat: „Pak snad pomine Rusko autoritářské, v mnoha ohledech totalitní, ale především neperspektivní.“ A o takové Rusko není co stát – ani v zemi samotné, ani jinde po světě.

Autor je komentátor Českého rozhlasu