Francie je po schválení důchodové reformy v křečích. Macron dostal zemi do obrovské krize

V nepokojných dobách si lidé začínají připomínat ty nejbouřlivější historické okamžiky. Pařížští odpůrci důchodové reformy obsadili náměstí Svornosti, místo, kde byl popraven Ludvík XVI., a kde v roce 1934 začaly nepokoje vyvolané francouzskou antiparlamentní krajní pravicí, při kterých přišla řada lidí o život.

Nepokoje připomínají ty nejhorší historické okamžiky Francie.

S historickými reminiscencemi přišel i francouzský ministr vnitra Gérald Darmanin, když v televizi prohlásil, že mu „nepokoje připomínají ty nejhorší historické okamžiky“.

Lidé v jeho okolí jsou přesvědčení, že neměl na mysli Francouzkou revoluci ani vystoupení „žlutých vest“, ale právě nepokoje francouzských fašistů ve 30. letech.

Výsledek? Izolovaný prezident, oslabená premiérka, krajní napětí v parlamentu a ulice, které se zmítají v křečích.

Bouřlivé časy připomněla i varovná slova francouzské premiérky Elisabeth Borneové, které řekla v Národním shromáždění. „V samotném srdci parlamentu jsme měli možnost vidět v akci ty nejrozmanitější formy antiparlamentarismu. A verbální násilí nemá nikdy daleko k tomu fyzickému.“

Je to už krize institucionální?

Skutečnost, že vláda prosadila důchodovou reformu s pomocí ústavní výjimky, která je jistě zákonná, ale vnímána je jako autoritativní, způsobila hlubokou politickou a společenskou krizi.

Čtěte také

Petr Janyška: Francie se brání Macronově důchodové reformě

Její podstatou je podle Goara především nedůvěra ke státní moci, ztráta kontaktu mezi voliči a jejich představiteli i dojem, že se politické elity chovají arogantně.

Bezprostředním výsledkem je izolovaný prezident, oslabená premiérka, krajní napětí v parlamentu a ulice, které se zmítají v křečích.

„Jsme svědky rozsáhlé politické krize, nebo dokonce krize institucionální?“ Ptá se autor analýzy a dává slovo profesorovi občanského práva na Sorbonně Dominiku Rousseauovi.

„Čelíme krizi režimu, protože zpochybněný je sám princip reprezentace lidu jeho zvolenými představiteli, který jsme zdědili z roku 1789 a o který se opírají naše instituce,“ domnívá se Rousseau.

Čtěte také

Adam Černý: Francouzské odbory chystají matku všech bitev

A dodává: „Ústavní výjimka 49.3 je institucionálním překladem rčení ‚Ulice nemůže vládnout‘. Přitom už řadu let zaznívá požadavek občanů po větší účasti na politickém dění. To vše vytváří situaci, která přesahuje běžnou politickou krizi.“

Článek 49.3 je sice ústavním nástrojem, ale ve spojení s důchody, které podstatně strukturují život Francouzů, z něj vykrystalizovala velmi hluboká nespokojenost.

Účinky dnešního nakažlivého hněvu jsme mohli pozorovat už v roce 2018 v souvislosti s hnutím „žlutých vest“. Zdá se, že pocit hněvu je ve francouzské společnosti zakořeněný pevněji, než jsme si dokázali představit, uzavírá list.

Celý Svět ve 20 minutách si poslechněte v audiozáznamu. Připravili Jan Machonin a Tea Veseláková.