Eva Turnová: Prázdná Něva? Mně to neva

Vnímali jsme to jako takovou opožděnou svatební cestu spojenou s oslavou Nového roku. Chtěla jsem taky nasát atmosféru ruských literátů a možná napsat svou první sbírku básní.

Čtěte také

Eva Turnová: Vnitřní hlasy

Když jsme vystoupili z letadla, bylo minus třicet.

V několika hvězdičkovém hotelu Oktjabrskaja jsme se seznámili s bizarní skladbou účastníků zájezdu: podivně vyhlížející mladík – takový karlínský Sloní muž –, pak obrýlený intelektuál a pingl z restaurace U Dvou koček, který neustále zdůrazňoval, že je karbaník, a několik dalších cestujících.

Chtěli jsme si po cestě trošku oddechnout, z vodovodního kohoutku ale teklo bahno a manželská postel byla do pravého úhlu, takže jsme u sebe měli vždy buď jen hlavy, nebo nohy.

Vyrazili jsme do centra.

Má první báseň

Na ulicích to vypadalo jako ve Špindlu, jelikož nikde nebyl jediný kanál. V podzemních bufáčích se člověk musel k pirohu probrodit hustou sněhovou břečkou. Čas od času u chodníku zastavil náklaďáček, indiferentní mužik vyložil mrtvé prase a začal ho sekáčkem porcovat; vytvořila se fronta, a na koho co vyšlo, to si vzal v novinách domů.

Čtěte také

Eva Turnová: Roráty

Zapadli jsme do metra a hurá do Ermitáže! V ponurém metru jsme strávili dost času, protože souprava občas zastavila tak, že se nedalo vystoupit; dveře vagonu se netrefily do místa ocelových dveří mezi sloupy na nástupišti, tudíž cestující nemohli ani ven, ani dovnitř.

Před Ermitáží jsme se postavili do tříhodinové fronty a vytáhli sparty, lodička na krabičce od cigaret nás prozradila – a už byl kolem nás roj Rusů, kteří vykřikovali:

„Á, amerikánskije, vazmú tri!“ Za chvíli nezbylo než si koupit místní bělomorky, u nichž třetinu cigarety tvořil filtr, aby šla cigareta držet i palčáky.

Čtěte také

Eva Turnová: Kvanta manýra

V příšeří galerie jsme toho moc neviděli, a tak jsme se šli podívat na Auroru. Našli jsme ale prázdnou Něvu, protože loď zrovna odtáhli do opravny.

Nadešel Silvestr.

Na hotelu jsme si dali první skleničku sektu Krym a zhlédli část laponské estrády v telce. Za chvíli nás čekal skupinový program, začínající venkovní vyjížďkou na koňské trojce. Vyfasovali jsme kaviár a vodku, ale už za deset minut jsme prosili na kolenou vozku, ať to obrátí zpátky, nebo nám mrazem upadnou tváře.

Když jsme dorazili do novoroční restaurace, všem se nám ulevilo. V rohu místnosti hrála kapela a já z radosti, že jsem v teple, podroušená vyskočila na pódium a začala zpívat písničku z dětského časopisu Kalabók:

Čtěte také

Eva Turnová: V tuto chvíli

Ni maróz mně něstrášen ni žará, udivljájut se dáže daktará, pačemu ja nebaljéju, pačemú ja zdaravěju z vsjech ribjat, iz náševo dvará!

Okamžitě zafungovalo moje tatarské vzezření v kombinaci s alkoholem a všichni mě považovali za personál.

„Pažálujsta ja razbíl étu skléňku,“ omlouval se Sloní muž. „Magů jiščo adín boršč?“ zaprosil karbaník.

Ráno jsem se probudila se spoustou rublů v kapsách u kalhot a na stole ležela má první báseň:

Sloní mužik, intoš, pingl,

na pokoji postel vingl.

Hroznej mráz a prázdná Něva,

mně to ale vůbec neva.